Svědectví Johna Schlitta

Říkají vám něco jména John Schlitt nebo Bob Hartman? Pokud ne, tak co třeba jméno Petra? Ne, nemyslím žádnou ženu s křestním jménem Petra, ale hudební skupinu, která se jmenuje Petra. Jistě mnozí znáte tuto famózní americkou skupinu, která začínala v 70. letech a během své éry v podstatě způsobila revoluci v křesťanské hudbě. Petra se totiž stala průkopníkem křesťanského rocku. Aktivně kapela hrála ještě před pár lety a dnes na ni můžeme vzpomínat třeba jako na hudbu svého mládí, anebo také jako na vzor inspirující křesťanskou hudbu dodnes. Rád bych vám zprostředkoval svědectví zpěváka skupiny Petra, Johna Schlitta:

Vyrůstal jsem v Illinois a později jsem byl hodně v Chicagu. V té době jsem byl nevěřící a zpíval jsem ve skupině zvané Head East, hráli jsme snad v každém klubu v okolí.

Když jsme spolu začínali hrát, šlo nám jen o to, abychom hráli dobrou hudbu. Ale jak šel čas, byli jsme čím dál slavnější, natáčeli jsme víc desek, víc jsme jezdili na turné – a já jsem se zapletl do světa sekulárního rocku, který nemá s Ježíšem nic společného. Upadl jsem do stejných lží, kterým často podléhá většina lidí v hudebním průmyslu – že je normální brát drogy, že je normální se každý večer opít. Pokud to tak neděláš, jsi divnej. A já jsem chtěl zapadnout, chtěl jsem být „cool“. Tak jsem si vypěstoval návyk, kterému jsem se nemohl ubránit – kokain a alkohol.

Vypadal jsem skvěle, přišel jsem na pódium, vypil jsem během zpěvu šest piv (potřeboval jsem to na hlasivky, samozřejmě) a pak jsem si odskočil během toho, co Roger, náš klávesista, hrál písničku „Jefftown Creek“. Hrál tam sólo, které trvalo věčnost. To mi dalo příležitost odběhnout, měli jsme to tak domluvené. V zákulisí mi manažer nachystal pořádný proužek kokainového prášku, já jsem tu řádku vyšňupal, a když Roger své sólo konečně dohrál, mohli jsme dát „Never Been Any Reason“.

Dělal jsem to tak docela dlouho – byly to asi dva roky intenzivního užívání kokainu. A pak mě v vyhodili z Head East. Ta skupina byla celý můj život. Měla přednost před mou rodinou, před mým zdravím, přede vším. A najednou, během okamžiku, to bylo pryč.

Tak jsem si založil vlastní skupinu, Johnny Band. Popravdě řečeno, bylo to celé jen báječná výmluva, abych se mohl nadrogovat. Opravdu – byl jsem zfetovaný od března do srpna. Na konci tohoto období jsem byl blízko sebevraždě. Bylo mi hrozně zle. V srpnu 1980 jsem si řekl: „OK, přišel můj čas. To je konec. Už to nezvládám. Skončím to.“

„Shodou náhod“ během onoho půlroku uvěřila moje manželka – a byla to najednou horlivá křesťanka. Když jsem si tehdy říkal, že nejlepším řešením pro mě bude sebevražda, přišla za mnou a řekla mi: „Johne, měl by sis promluvit s mým pastorem.“ Řekl jsem si: „Tak jo, proč ne. Nemám co ztratit.“ Vůbec jsem nečekal, že by se mohlo cokoli změnit.

Večer jsem tedy zašel za pastorem. On se mi podíval zpříma do očí a zeptal se: „Znáš Ježíše?“ „Nó, jo – jsem přece Američan! Chodím do kostela o Vánocích a o Velikonocích. Každý rok. Skoro.“ Odpověděl: „Ne, ty ho neznáš. Neznáš Ježíše, který tě miluje, neznáš Ježíše, který má plán pro tvůj život, neznáš Ježíše, který je právě teď tady!“

Byla to smělost, která mě srazila na zem. Skutečně – dál si jen pamatuju, že jsem ležel v rohu a říkal jsem si: Co mě to praštilo? On stál nade mnou a povídá: „Chceš poznat Ježíše?“ Jediné, čeho jsem byl schopen, bylo přikývnout. (Nejmoudřejší přikývnutí v mém životě.)

Když jsem vstal, pomodlil jsem se modlitbu hříšníka a to pro mě byl začátek nového života. Života bez tíhy výčitek za hříchy, kterých jsem se v minulosti dopustil, protože za mě byla prolita Jeho krev. A náhle – úplně najednou – jsem si uvědomil, že jsem dostal druhou šanci. Jen díky tomu tu ještě dnes jsem. Jen díky tomu dýchám.

Rád bych teď dodal: „A od té doby bylo všechno úžasné. Byl jsem dokonalý člověk.“ Ve skutečnosti jsem hned po svém obrácení udělal ještě hloupější věci než ty, které jsem dělal v předchozích šesti měsících.

Ale víte, co je skvělé? Když jsem přišel zpátky – měl jsem sbor, kde mě měli tak rádi! Věděli, že jsem to projel, protože jsem smrděl jako pivovar, a jen řekli: „Vida, Johne, tak jsi zpátky? Prima! Pojď, brácho, budeme se modlit.“ A modlili se. Věděl jsem, že mě přijímají. Jednoho dne jsem si to uvědomil: Kokain byl pryč. Už jsem ho nechtěl. Pro člověka, který byl závislý na kokainu, obvykle není snadné přestat. Pro mě to bylo snadné. Bylo to zvláštní.

Dalších pět let jsem si myslel, že už nikdy nebudu zpívat, protože jsem to tak pokazil vší tou špínou, co jsem dělal s Head East. Věděl jsem, že Bůh má pro můj život svůj plán, ale měl jsem strach zjišťovat, jaký. Měl jsem za to, že mám být technikem-plánovačem těžební společnosti – tím jsem totiž tehdy byl.

Snažil jsem se být nadšený, ale pravda je, že kdesi hluboko mi znělo: Tady cosi nehraje, protože mám hlas a nepoužívám ho. Já něco promarňuji. Ale říkal jsem si: „Pokud tohle je Boží plán, chvála Pánu. Mám skvělou rodinu, děti chodí do křesťanské školy, mám báječný sbor, nový dům – to je určitě ten „americký sen“! Děkuju, Ježíši – to je určitě ono! A on mi najednou povídá: „Tohle si nemysli, protože tě čekají velké změny.“

A pak, jako blesk z čistého nebe, mi volal Bob Hartman (zakladatel skupiny Petra - pozn. red.): „Johne, mohl bys zvážit, jestli bys nezpíval s Petrou?“ „To nemyslíš vážně! Už jsem nezpíval pět let!“ A on na to: „Chci vědět jedinou věc: Jsi stále křesťan?“ Řekl jsem mu: „Jsem křesťan na plný pecky!“ On povídá: „Dobře, to mi stačí. Nechtěl by ses s námi sejít a promluvit si?“

O šest měsíců později jsem se stal členem skupiny Petra. A v této službě jsem viděl neuvěřitelné věci. Viděl jsem Boha, jak podivuhodně jedná. Mám Boha, který to se mnou nikdy nevzdal.

Další informace