Má cesta služby Kristu

Můj první kontakt s církví si moc nepamatuju. Byl jsem pokřtěn jako velmi malé dítě v našem sboru v Olomouci. Nějak jsme se tam ale neobjevovali. Snad kvůli těžké době, snad kvůli ne zrovna pohodlnému dojezdu z dědiny, kde jsme bydleli. Takže až do svých pubertálních let jsem o existenci evangelického sboru v Olomouci téměř nevěděl. Jen jsem tak nějak vnímal, že jsem evangelíkem, to u nás občas doma zaznělo, ale to bylo vše. Věci se začaly hýbat až v době, kdy jsem dospěl do konfirmačního věku. To přišel ze sboru dopis, který mne a mojí sestru zval ke konfirmaci. Když se mi po dotazu, co že to ta konfirmace je, dostalo od rodičů odpovědi, že mi to neublíží, tak dopis putoval do šuplíku a nic z toho nebylo.

Nedlouho nato přišla sametová revoluce. Poměry se uvolnily a s nimi i pouta vázající aktivity církví. Byl jsem tím znechucen. Zase se tu budou ti křesťané roztahovat, říkal jsem si. Proč to na mne tak působilo už nevím. Ale postupně se to všechno ve mně obracelo. Mohl za to výklad našich dějin. Ačkoliv jsem vůbec netušil, co to znamená být evangelíkem, vnímal jsem, že je to něco dobrého a že jsem rád, že patřím k této pokrokové skupině lidí a ne k těm zaostalým katolíkům jako většině. Může se to zdát jako podivný motiv k hledání, ale v mém případě právě toto vědomí něčeho zvláštního vedlo k tomu, že jsem se začal víc zabývat otázkou, co zač jsou vlastně ti evangelíci.

Zcela jednoznačným zásahem Božím byla událost hned první týden na průmyslovce. Zástupce ředitele přišel s dotazem, zda by zde někdo měl zájem o křesťanskou nauku. Bez nějakého přemýšlení jsem se přihlásil. Z celé školy jsem byl jediný evangelík. A tak mi ředitel dal kontakt na evangelického faráře v Olomouci, abychom se s ním domluvili, poněvadž je zbytečné, aby kvůli mně přicházel učit na školu. A tak jsem se poprvé od křtu objevil v prostorách olomouckého sboru. Byl jsem zařazen do konfirmační přípravy. Sice jsem svým věkem už trochu vyčníval, ale to nevadilo. Byl to velmi důležitý čas. Poprvé jsem se setkával s dějinami církve, s příběhy Ježíše a vůbec významem jeho osoby. Farářem byl tehdy v Olomouci Honza Nohavica, svědectví jeho života na mne hodně zapůsobilo. Ačkoli se mnou nikdy osobně o mé víře a mém zrání nemluvil, přesto mne jeho svědectví o Kristu přivedlo k víře. Když jsem tedy vyznával při konfirmaci svou víru, nebyla to rozhodně žádná formalita.

Něco jiného byl vztah ke společenství. Setkání se s křesťanstvím v konfirmační přípravě mne dovedlo k tomu, že jsem uvěřil. Jenže nějak jsem nepočítal s tím, že bych se po konfirmaci ve sboru objevoval. Na konfirmační přípravu jsme chodili ještě s mojí sestrou a oba jsme si říkali, že po konfirmaci nás tam už nikdo neuvidí. Jenže vše bylo jinak. Nejprve jsme přišli na naši první společnou mládež. Sice tam bylo mnoho děcek neznámých, ale nebyl to zas takový problém. Pak jsme byli pozváni na takové sborové odpoledne v Drahanovicích. Tam to bylo tak úžasné, že jsem rád přijel i další sobotu na brigádu. Na té se sice muselo hlavně pracovat, ale stejně byl i čas na rozhovory. Překvapil mne zájem děcek, kteří tam byli se mnou. A tak jsme si se sestrou říkali, že se ještě objevíme po prázdninách a pak stejně nebudu moc. Mládež bývala v pátek večer a já jsem měl mívat v tu dobu taneční. Takže bylo rozhodnuto. Jenže Bůh to viděl jinak. A tak se stalo, že jsem našel cestu kompromisu. Zjistil jsem, že se dá stíhat obojí, i když mládež jen částečně, ale alespoň to. Takže jsem došel k závěru, že zde budu chodit. Celý rok jsem tedy chodil do mládeže, ale nikoli na bohoslužby. To přišlo až právě po tom roce. Děcka z mládeže za mnou přišli, jestli s nimi nechci v neděli při bohoslužbách zpívat. Byl jsem pro, rád jsem se účastnil nějakých aktivit. A tak jsem doma řekl, že v neděli pojedu do kostela. Bral jsem to spíše jako mimořádnost. Ale další týden se mne mamka ptala, jestli zase pojedu do kostela. Tento dotaz jsem nečekal, ale řekl jsem, že ano. Od té chvíle jsem jezdil pravidelně. Za čas jsem si už nedokázal představit, že bych v pátek dělal něco jiného, než šel na mládež a v neděli něco jiného, než šel do kostela. A rodiče to respektovali. Sami se mnou sice nejezdili, ale nevadilo jim to. Časem se se mnou občas svezla babička, která s námi bydlela. Myslím, že pro ni to byl svým způsobem návrat domů. Kdysi byla velmi aktivní, ale pak na dlouhá léta musela kostel ze svého života vynechat. Až teď byla možnost se opět vrátit. A když nemohla jet se mnou, tak vím, že alespoň poslouchala bohoslužby v rádiu. Tak byl v rodině alespoň někdo, s kým jsem se mohl o víře bavit. I když musím říct, že rodiče také uměli vyslechnout, ale bylo jim to docela cizí. Babička věděla, o čem je řeč.

Již od počátku na mě prostředí na faře působilo takovým zvláštním dojmem. Jelikož jsem dojížděl autobusem, tak jsem byl na faře o něco dřív před mládeží a mohl jsem tak sledovat provoz co zde byl. Docela mne to oslovovalo. A když se mi podařilo docela obstojně nachystat program na mládež ani ne rok poté, co jsem se tam prvně objevil, začalo ve mně hlodat takové nutkání, že možná služba v církvi a práce s Biblí, to je to, co bych mohl v životě dělat. Už od druháku na průmyslovce jsem se tedy začal zabývat tím, že bych šel studovat teologii, abych mohl sloužit jako farář v církvi. Bylo to dost brzy. Když jsem to oznámil doma, tak mamka jen poznamenala, že mne to určitě přejde. No nepřešlo. Na konci třeťáku jsem s touto mojí myšlenkou šel za farářem. Nevím, jak to na něj zapůsobilo, mně se jevilo, že byl rád. A tak mi začal pomáhat s nějakou literaturou a řešením dalších formálních záležitostí. Když pak ve čtvrťáku přišel čas rozhodnutí, kam všude podám přihlášky, bylo to jednoznačné. Hlásil jsem se jen na teologii. Jiné přihlášky neměly pro mne smysl.

Rozhodnutím ke studiu teologie přišel také čas zkoušek. V první řadě to samozřejmě byly ty vědomostní. Bylo potřeba odmaturovat, pak udělat přijímačky, projít zkouškami během studia, odstátnicovat a nakonec vykonat farářskou zkoušku. Nikdy jsem nebyl hvězda mezi studenty. Na základce jsem se moc učit nepotřeboval, všechno šlo samo. Na průmce už to bylo horší. Mnoho věcí už samo nešlo, ale zase se dobře pamatovaly. A tak období maturity pro mne nebylo zase tak vyčerpávající. Musím říct, že asi jsme měli dobré kantory. V češtině jsme psali už od podzimu písemky na maturitní témata, v odborných předmětech jsme už také opakovali, co všechno nás čeká. Po celý rok se tedy dalo průběžně připravovat. Proto jsem nemusel těsně před maturitou vynechávat sborové aktivity. Látku si stačilo jen opakovat, nebylo třeba se jí znovu učit. Přesto se maturita málem nepovedla. Už od základky jsem byl výborný na matematiku. No a najednou jsem se nějak zamotal v otázce a právě matematiku málem neudělal. V podobném duchu pak šly i další zkoušky. Většina jich byla bez problémů, ale pokaždé se našlo něco, co málem nevyšlo, co mne vzalo mojí jistotu, že jsem v pohodě prošel a donutilo tak k pokornému uznání, že ne všechno je zdaleka v mých rukou. Prošel jsem vším, ale nemám se čím chlubit. Úspěch byl Boží milostí.

Kromě těch zkoušek vědomostních přicházely i zkoušky duchovní. Nejprve to byl vztah k lidem. Když se tak nějak vědělo, že jsem rozhodnut studovat teologii, bylo to pro mnohé překvapení a moc tomu nerozuměli. Nedivím se. Uvěřil jsem na konci prváku a na konci třeťáku už byl rozhodnut studovat teologii. To je dost rychlé rozhodnutí,  u kterého se dala předpokládat absence zralosti. Když jsem se probojoval do druháku, začal jsem si myslet, že teď jsem lepší než druzí. A tak přicházely menší konflikty, i když ne vždy zjevné. Naštěstí jsem velice rychle pochopil, že společenství sboru a mládeže tu nejsou, abych se nad ně vypínal, ale aby mi byly oporou. A to se skutečně stalo. Moc jsem v Praze nezůstával. Jezdil jsem co nejvíc domů, abych se mohl účastnit sborového života tam, kde jsem se cítil skutečně dobře. A neslo to svoje ovoce. Brzy jsem měl možnost postavit se na kazatelnu v Olomouckém sboru. Teoreticky bych neměl mít co říct. Ale ono to šlo. Sice jsem nad přípravou trávil hodně času, ale mělo to svůj smysl. Největší asi v tom, že zejména mládežníci neměli problém říct na rovinu, co si o tom kázání myslí a jak na ně působí. Taková zpětná vazba je v čase zrání nad zlato.

Další zkouškou byly pochybnosti přicházející s blížícím se koncem studia. Bez nich by to patrně nešlo, je to takový ten typ zkoušek, kterým Bůh člověka k něčemu vede. Vede ho k důvěře, že všechno je v jeho rukou. Začal jsem pochybovat, je-li to skutečně Boží vůle, abych sloužil někde na sboru. Že si sám neumím nic jiného představit, jsem věděl, ale co Bůh? Jaký má plán? Při jednom shromáždění na nějaké konferenci za mnou přišly dvě kamarádky z mládeže s otázkou, zda mi můžou požehnat do mojí služby. To byl silný moment. Nevěděly nic o mých pochybnostech. Bral jsem to jako jasnou odpověď. Přece by jim Bůh nedal na srdce něco, co by nechtěl. Závěr studia a nástup do služby provázely pak ještě další potíže a překážky. Nejsilnější na nich bylo zjištění, že nejsou ničím, co by se nedalo zvládnout. Velmi silně na mne zapůsobilo poznání, že právě v tom je ona Boží moc nad námi. Tam, kde my se už utápíme v depresích z bezvýchodnostní situace, Bůh přichází a nabízí nám východisko. A tak mohu říct, že bylo dost věcí, které v těch časech bolely a dost těžko jsem je přijímal. Čas ale ukázal, že měly své místo, Bůh věděl, co dělá.

Po letech studií jsem konečně nastoupil na sbor. Byla to dlouhá cesta přípravy. A neřekl bych, že by rozhodně nástupem na sbor všechno to zrání a příprava skončily. Nikoliv. Přišly další výzvy a další možnosti poznání toho, co je vlastně obsahem následování Krista a života v jeho službě. Už od fakulty jsem měl nejvíc rád biblistiku. To je prostě základ. Nejen v tom, aby farář znal Bibli, ale také, aby ji uměl dobře číst, a poznávat z ní to pravé Boží slovo do života církve. Jednoznačně se mi zde osvědčila dobrá možnost číst Bibli v původních jazycích. Alespoň pro přípravu na biblickou či kázání. Je to jedna z věcí, které pomáhají člověku, aby vhlédl hlouběji do textu, který má před sebou. To je tedy i ta nejdůležitější věc, kterou vidím na farářské službě. Mám možnost hlubšího seznámení s Božím slovem, které pak předávám ostatním lidem ve sboru, na bohoslužbách ale ještě lépe při biblických hodinách, které přeci jen dávají větší prostor pro rozhovor nad Písmem. Dalším důrazem mé služby je pastorace, farář musí být v kontaktu s lidmi, kterým má sloužit. Vždyť je ustanoven pastýřem určitého stáda. A pastýř by toto stádo měl dobře znát. Tím, že jsem na malém sboru, tak se mi povedlo poměrně rychle navštívit alespoň jednou téměř všechny členy sboru zapsané v kartotéce.

Když jsem nastupoval na sbor, byl jsem nesmiřitelný evangelík vidící v katolících konkurenci a protivníky. Opět to byla veliká Boží milost, že ti protivníci byli velmi vstřícní a časem jsem mohl pochopit, že postoj vyhraněnosti vůči něčemu je dost špatný. Jako křesťané máme usilovat o společný postup, o hledání, rozhovor, snahu poznat svět i očima toho druhého. Jedině tak se mu totiž můžeme stát skutečně bratrem a oporou na jeho cestě ke Kristu. Právě on má být v naší zvěsti na prvním místě, pak až jsou záležitosti další, jako konfese, politický postoj či národnost. Z tvrdého obránce myšlenky reformace jsem tedy dospěl k podobě faráře jako toho, kdo ukazuje cestu ke Kristu. To je hlavní smysl služby nejen kazatele, ale každého křesťana. Bratřím a sestrám ve sboru můžu být v tomto dobrým zázemím a pomocí.

Velikou radostí při službě se mi stala mládež. Když jsem nastoupil do sboru, bylo zde pár mládežníků, či spíše dětí. Nyní se nám daří společně scházet a můžu vidět na jejich životech určitý pokrok ve zrání jejich víry. Docela silnou pomocí je mi zde seniorátní společenství, kam můžeme s mládeží vyrazit a kde oni můžou poznávat sobě věkově přiměřené věřící lidi.

Tolik tedy má cesta ke službě Kristu. Asi tím nejdůležitějším, co mi bylo vždy oporou, ale i podněty k dalšímu hledání, je dobře fungující společenství. Zde jsem nacházel lidi, kteří mi byli prvními svědky, ani ta slovy, jako svým zájmem a otevřeným přijetím. Zde jsem také nacházel posilu, když přišly těžké chvíle rozhodování. Je to úžasný dar, který nám Bůh dává a pevně věřím, že se mi podaří na místě, kde mne postavil, právě takové společenství společně s dalšími vytvářet.

Další informace