Před 10 lety...

Byl srpen 1999, děti z našeho sboru byly jako tradičně na táboře v Tyře. Se sestrou Helenkou jsme měly úkol připravit v jeden den pro děti dopolední program. Vyšla na nás středa, tak jsme se nachystaly tělesně, ale hlavně duchovně a ve středu ráno se vydali do Tyry.

Překvapilo nás, že už na konečné autobusu jsme zahlídli jednoho z vedoucích, tak jsme přistavili a Helenčin syn, který nás tam vezl, se ho zeptal, jestli nechce svézt k chatě. Odpověď byla - ne a na první pohled bylo zjevné, že mu není do řeči. My jsme se ho ale ptali dál, co vlastně dělá ráno poměrně daleko od chaty. Další stručná odpověď, že něco hledá, nás taky neuspokojila, tak jsme se ptali dál. Postupně jsme se dovídali, že hledá chlapce, který se ztratil při noční hře. V tomto bodě mi začala v těle tuhnout krev, protože i můj v té době devítiletý syn byl na táboře. Když jsem se dozvěděla, že to je menší blonďák a jmenuje se Kuba, tak to by se ve mně krve nedořezal, protože popis naprosto seděl a příjmení ten vedoucí neznal. V té chvíli jsme se přestali vyptávat a vyrazili k chatě. Helenka mě utěšovala a já se začala modlit. Prosila jsem Boha, ať ten ztracený chlapec není můj Kubík, ale v tom momentě jsem si uvědomila, jak je sobecké chtít, aby to byl někdo jiný, a jednoduše přesunout svůj strach na nějakou jinou maminku.

Přijeli jsme k chatě, před kterou stál hlouček vedoucích a dětí. Pohledem jsem hledala toho svého Kubíka a zároveň jsem se vedoucí tábora ptala, kde je. Když jsem viděla, jak mi sestra Inka jde naproti se slzami v očích, tak jsem na odpověď už ani nečekala. V mém zoufalém křiku její omluvy skoro nebylo slyšet. To, že ho všichni hledali celou noc, mě neuspokojilo a v rychlosti jsem usoudila, že teď musím nastoupit já, maminka, všechno napravit a najít si své dítě. Všichni se samozřejmě snažili zastavit mě, ale já utíkala do lesa. Hned na kraji jsem si ale začala uvědomovat, jak je ten les velký a že nevím, kterým směrem se Kubík vydal. Při pocitu absolutní bezmoci, na který nejde zapomenout, jsem padla na kolena a začala prosit Pána, aby mi synka ochraňoval a nedopustil to nejhorší, co se mi honilo v hlavě.

Vrátila jsem se k chatě, vyslechla si, jak se to stalo a co všechno už udělali. Pak jsme s Helenkou jely zpět to Tyry, abych zavolala manželovi, který mimochodem čekal doma na návštěvu ze Slovenska. V té době bych určitě byla ocenila mobily, ale ještě nebyly tak rozšířené a dostupnost je v Tyře mizerná i dnes. Vysvětlit manželovi, že se mu ztratil syn, nebylo lehké a představa, že se do Tyry bude chtít dostavit co nejrychleji, mi klidu nedodávala.

Chvíli po tom co jsme společně dorazili k chatě, přijeli i policajti a potřebovali vědět popis Kubíka i jeho oblečení. Jelikož nikdo přesně nevěděl, co si oblékl, tak já jsem dostala za úkol vylučovací metodou zjistit, co mu v jeho věcech schází. Mezitím, jak jsem přehazovala věci v tašce, se mi opět honily v hlavě hrozné myšlenky, ale také jsem si stihla uvědomit, že v chatě, v které je více než 30 dětí, je skoro absolutní ticho. Děti to svým způsobem určitě také prožívaly a později jsme se dozvěděli, že se za Kubu po skupinkách modlily. Za co jsme jim i vedoucím moc vděčni.

Netrvalo moc dlouho, i když pro mne to byla celá věčnost, a policajtům se ozvala vysílačka, z které došlo hlášení, že se našel nějaký chlapec. Rychle jsme k nim běželi a potvrzovali jeho jméno i popis. Díky Bohu jsme se dozvěděli, že jde opravdu o našeho Kubíka a že není zraněn. Velikým překvapením ale bylo to, že se našel až u Slavíče a teď je na policejní stanici na Morávce. Pocit ohromné úlevy byl opět nepopsatelný. Úlevu bylo poznat i na všech vedoucích a slova „našel se, našel se“ bylo najednou slyšet z každé strany a chata mi v momentě připomínala jeden velký úl.

S příslušníky jsme se domluvili, že si pro něj zajedeme do Dobré, tak jsem sbalila Kubovy věci a vyrazili jsme pro něj. Když nám ho tam ještě mokrého, ale zabaleného v dece přivezli, slzám dojetí a vděčnosti se nešlo ubránit. Na cestě do Těšína se Kubík najednou rozhlídl a zeptal se, kam jedeme. Když dostal odpověď, že domů, tak s tím vůbec nesouhlasil a jako důvod uvedl, že ještě nemá splněny všechny bobříky. Nedalo se jinak, než vyhovět jeho prosbám, aby se mohl do tábora vrátit. Domů jsme ale zajeli, poděkovali Pánu, že vše bylo pod jeho kontrolou a po nezbytné hygieně jsme opět vyrazili do Tyry. Tam byl vřele přivítán a určitě nejcennějším bobříkem byl pro něj speciální bobřík odvahy.

To co jsem do teď popisovala, byl pohled z mojí strany a možná by to chtělo pohled i ze strany druhé. To, že zabloudil, Kubík pochopil asi rychle a také věděl, že nechce jít na Javorový, tak při pohledu na směrovku Javorový, se vydal jiným směrem L. (pozn.: tam ho hledali jako na jednom z prvních míst). Měl určitě i strach a popravdě řečeno, být v lese v noci, několik hodin sám, by byla pořádná zabíračka i pro mnohé z nás dospělých, natož pro devítileté dítě. Ten strach zaháněl úžasným způsobem – zpíval si písničku, kterou znal z nedělní besídky. Ve zkratce to zní asi takto – Né, né, né, nebojím se, Ježíš se mnou je! Těchto pár slov a upřímná víra v to, že Pán Ježíš je opravdu s ním, ho určitě zachránila od psychické újmy, protože jsme na něm žádnou nepoznali. Pak nám popisoval, jak se schoval pod stromem před bouřkou, která v noci byla. Za ranního mrholení se vydal dál, až dorazil k lesnické srubové chatě. Byly tam dělnice, které nám později řekly, že když viděly brzo ráno přicházet od lesa dítě, tak si myslely, že jde o přízrak. Také jsme se pak dozvěděli, že tyto ženy se už chvíli před tím chystaly pracovat do lesa, ale právě mrholení je od toho odrazovalo, tak se rozhodly, že chvíli posečkají a udělají si ještě kávu. Tento počin by možná někdo nazval jako náhodu, ale já si myslím, že to náhoda vůbec nebyla, ale že to vše zařídil náš úžasný Pán, vyslyšel modlitby vedoucích, dětí i nás rodičů a nedovolil, aby Kubík dorazil k opuštěné chatě. Tam se pak Kubík zeptal, jestli nevědí, kde je „křesťanský tábor Tyra 99“ a to milé ženy překvapilo ještě více :-). Bez dlouhého váhání se ho ujaly, nakrmily, zabalily do deky a nechaly spát. Telefon tam neměly, tak jedna z nich utíkala na jejich základnu a tam vše nahlásili policii. Předpokládám, že tyto Nedělní listy se nedostanou do rukou ani jedné z nich, ale i přesto bych jim chtěla i po deseti létech ještě jednou za všechno poděkovat. Hlavní dík patří ale našemu Pánu za to, že Kubíkovi poslal anděla strážného, který ho po celou dobu hlídal a nedovolil, aby se zranil a pak nemohl pokračovat dál.

Izajáš. 41,10 - Neboj se, vždyť já jsem s tebou, nerozhlížej se úzkostlivě, já jsem tvůj Bůh. Dodám ti odvahu, pomocí ti budu, budu tě podpírat pravicí své spravedlnosti.

Izajáš 43:2 - Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.

Další informace