Je čas plakat i čas smát se

Většina z vás, milí čtenáři, zajisté ví, že se nám na počátku srpna narodil syn. Jmenuje se František a narodil se ve středu 5. 8. 2009. Naši radost a vděčnost jsme toho dne sdíleli se svými přáteli a známými zejména skrze SMSky. Během týdne jsme pak společně s dcerami Františka a Janu, mou ženu, navštěvovali v porodnici a po 3 dnech jsme si je mohli z nemocnice odvézt domů. Nyní tvoříme velkou rodinu v počtu pěti členů.

Děkuji všem modlitebníkům a členům našeho sboru za přízeň a modlitební podporu během těhotenství i během porodu. Porod proběhl rychle a bez komplikací. Narození Františka jsme vnímali jako zvláštní Boží požehnání, mimo jiné pro to, že se narodil v den, kdy naše skupina 25+ organizovala modlitební den s půstem.

Jak jsem již psal, František se narodil 5. 8. 2009. Byl to pro nás den plný radosti a štěstí. Vybavuji si ale také velmi živě den, který jsme prožili přesně před rokem – 5. 8. 2008. To byl pro nás den nesmírného zoufalství a smutku. V ten den transportovali helikoptérou naši dceru Terezku z třinecké nemocnice do fakultní nemocnice v Ostravě na ARO. Terce v té době selhávaly základní životní funkce z důvodu celkové sepse organismu. Tak těžký případ otravy krve třinecká nemocnice neuměla řešit, proto ji posílali ke specialistům do Ostravy. Spouštěcím mechanismem toho všeho byl banální pád z koně, po kterém Terezka ještě tři dny fungovala jako normální zdravé dítě. V té době už ale otrava postupně zasahovala celý organismus a pak nastal kolaps. Lékaři později diagnostikovali v její krvi nebezpečnou bakterii známou jako zlatý stafylokok. Toho dne, 5. 8 .2008 nám lékaři přes veškerou odbornou péči nedokázali říci, zdali otravu krve a celkové selhání organismu naše dcera přežije. Prostě buď anebo.

Je zvláštní, že v té době jsem četl knihu Jóba a tak jsem si vcelku živě dokázal představit, jak se Jób v těžkých chvílích cítil. Zároveň byla pro mne kniha Jób velikým povzbuzením a návodem, jak v těžkých chvílích přistupovat k Bohu. Terezka přežila a dokonce nemá ani žádné trvalé následky. Těžké chvíle, které jsme společně s manželkou prožili, nám dnes připomíná jen jizva na její noze. Vnímám tento vývoj jako obrovskou Boží milost a opravdový zázrak. Členům našeho sboru a všem, kteří nás povzbuzovali a mysleli na nás, chci velice poděkovat za modlitební podporu. V těch těžkých dnech jsme opravdu fyzicky vnímali, že nás naši přátelé a sourozenci v Kristu nesou na modlitbách a skrze modlitby posilují. O všech těchto událostech, které zde krátce popisuji, informovaly podrobně Nedělní listy před rokem. S odstupem jednoho roku, ve stejný den 5. 8., jsem tak prožil absolutní zoufalství a poté obrovskou radost. Mohu jen potvrdit slova Kazatele z 3. kapitoly, 1. a 4. verš: „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas…je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat.“

Chtěl jsem vás, milí čtenáři, povzbudit. Pán Bůh dává do našich životů obojí, chvíle smutné i chvíle radostné. Pán Bůh o nás ví, v každé chvíli a v každé situaci. Prožíváš-li radost, děkuj Pánu Bohu a chval jej, máš-li smutek nebo zoufalství, neklesej na mysli a důvěřuj mu. Já sám, s odstupem jednoho roku po Terezčině úrazu, mohu konstatovat, že v těžkých chvílích je jedinou nadějí upnout se k Bohu a spoléhat na něj. Jakou máme v tu chvíli výhodu vůči nevěřícím. Oni jej v té chvíli možná začnou hledat, ale my už ho známe. Známe Boha, víme jaký je a Bůh zná nás. Co můžeme chtít více?

Na závěr jsem vás chtěl povzbudit k dalším modlitbám. Možná to naoko vypadá, že se nic neděje, ale modlitby mají opravdu smysl a opravdu pomáhají. Máme ve sboru další těhotné ženy, např. Zuzku Kaczmarczykovou, mysleme na ně, na naše děti, které jsou malé a které rostou, aby je Pán Bůh ochraňoval, na naše nemocné a další, kteří modlitby potřebují. Těch modlitebních témat je celá řada a Pán Bůh vám zajisté dá vnímavé srdce k modlitebním potřebám.

Další informace