Rozhovory s bývalými členy našeho sboru, kteří zakotvili v jiném sboru

Lenka Jurečková

Leni, mohla bys prosím čtenářům představit sebe a svou rodinu?

Zdravím čtenáře NL, jmenuji se Lenka Jurečková, ale lidé z evangelického sboru Na Rozvoji si mě budou spíše pamatovat jako Lenku Smyčkovou. Narodila jsem se v Košicích, pak jsem skoro 20 let žila v Českém Těšíně, kdy tedy mimo jiné proběhla i etapa členství ve sboru. Pak jsem se vdala, bydlela tři roky v Havířově a nyní s manželem a dvěma dětmi žijeme opět v Těšíně. Jak jsem zmínila, jsem skoro sedm let vdaná, manžel se jmenuje Honza, možná jej někteří těšínští sborovníci také znají. Naše dcerka Magdalénka má tři roky a je to malý živel a pak máme ještě rok a půl starého syna Aleška, naše sluníčko.

Na Rozvoj jsi chodila od mala, prošla jsi různými skupinami a byla zapojena do mnoha služeb v našem sboru. Jak na tyto roky vzpomínáš?

Rozvoj. To je velké téma. Kde začít??? Dá se říct, že v kostele Na Rozvoji jsem opravdu prožila velký kus svého života. Jako dítě v besídce. Pak přišla konfirmace, dorost, mládež... Postupně jsem působila jako vedoucí dorostu i mládeže a dokonce jsem se podílela i na nedělní besídce. Zažila jsem s dětmi a mladou generací neskutečné věci na různých akcích a táborech.

Třeba tábory s dorostem, to byla vždycky jízda! Čím drsnější podmínky, tím lepší zážitky a stmelenější kolektiv. Třeba neskutečně studený tábor u přehrady Slezská Harta. Spali jsme tam v jakýchsi „rybářských“ stanech a v noci jsme tam tak mrzli, že na bohoslužbách se vyhlásila sbírka dek a můj taťka nám je přivezl. Později nastala éra táborů, kdy se spalo v teepee stanech, to už bylo luxusnější, protože se v nich mohl rozdělat oheň (smích). Na jednom táboře jsem si vyzkoušela spaní v lese o samotě, to byl taky hodně zvláštní zážitek.

Vzpomínám na pobyty na chatách v Tyře „U Boszczyka“ nebo na Kyčeře, kde není klasická elektřina, jenom dieselagregát – to byla vždycky pravá horská romantika. Nezapomenu na naše společné, velmi improvizované vaření na akcích. Na nikdy nekončící variace s těstovinami. Na pudink k dukátovým buchtičkám, co nechtěl zhoustnout, a nakonec jsme ho spálili. Na omáčku z rajčatového džusu. Opravdu mám na co vzpomínat, je to neskutečné...  A vzpomínám moc ráda, i teď jsem se nechala unést.

Někdo taky zjistil, že umím trochu zpívat a hrát na flétnu (smích). Takže jsem prošla několika hudebními tělesy, nevyjímaje pěvecký sbor. Na Rozvoji jsem taky poznala úžasné lidi. Opravdové přátele...  A taky duchovní vzory.

Duchovní vzory? Můžeš je jmenovat? Nebo můžeš naznačit, co tě po duchovní stránce v našem sboru nejvíce povzbuzovalo?

V době, kdy se mnou třískala puberta a kdy jsem dorost brala hlavně jako partu super kamarádů, probíhaly kromě klasických dorostových setkání také dorostové skupinky. Respektive ona to nakonec byla jen jedna skupinka, nicméně ten charakter setkání byl jiný. Vedli to Renča Gorniaková, Pavel Harvan a Pavel Czylok. Bylo to hodně modlitebně a studijně zaměřené a tehdy jsem pochopila, že Ježíš není jen nějakou postavou z Bible.

Úplně mě dostalo, když jsem slyšela, jak upřímný rozhovor s Bohem vedoucí v modlitbách vedou, a měla jsem touhu zažívat něco podobného. V té době začal můj osobní život s Pánem. Byla to určitě jedna z nejdůležitějších etap mého života.

Další velkou duchovní zkušeností pak bylo mé působení v kapele Trnová Koruna. Doufám, že jsou ještě ve sboru pamětníci, kteří vědí, o co jde (smích). Vedl ji Tomáš Roman. Do jisté doby jsem jenom zpívala písničky a díky Tomášovi a celé kapele jsem objevila sílu a kouzlo chval.

Myslím, že chválit Boha neznamená jenom zpívat. Je to o odevzdání se. Je to o propojení s modlitbou. Je to o propojení s duchovním životem jako takovým. Prostě chvály jsou super věc a můžou křesťana v životě s Pánem hodně posunout.

Duchovními vzory pro mě byli i někdejší pastor pro mládež Radek Palacký s manželkou Janou. Byla jsem moc ráda, že Radek byl tím, kdo mě a Honzu před Bohem uvedl v manželský stav. Vlastně naše svatba pod hlavičkou evangelického sboru byla takovým vyvrcholením mého působení Na Rozvoji. 

Co tě vedlo k tomu odstěhovat se z Českého Těšína? 

Manžel pocházel z Havířova a naskytla se nám tam dobrá možnost k bydlení. Ale život někdy přináší neočekávané zlomy... Zkrátka, teď jsme opět v Těšíně a nevím... Možná poputujeme zase někam jinam, máme to otevřené. Havířov nás pořád trochu láká.

Možná také proto, že tam navštěvujete sbor, že? Můžeš nám jej trochu přiblížit? Podle čeho jste sbor vybírali?

Chodíme s rodinou do Evangelikálního společenství křesťanů. Scházíme se v prostorách bývalé školky. Sbor kdysi založili lidé, kteří před tím sloužili v Křesťanských sborech v Havířově. Shromáždění je hodně pohodové, míváme chvály, kázání, kdy se střídají různí řečníci včetně hostů, po shromáždění se družíme při kávě a tak. Manžel, než jsme se poznali, chodil do poměrně charizmatického sboru a já zase do tradičního, takže jsme hledali něco „mezi“. Jsem moc ráda, že jsme našli tento kompromis.

Měli jste možnost ve vašem sboru i nějak sloužit?

Podobné otázky jsem se obávala. Cítíme, že ve sboru je hodně potřeb, do kterých bychom se mohli zapojit. Manžel více než rok sloužil ve chválách. Nicméně s našimi dvěma malými dětmi jsme to zcela organizačně nezvládali a tak má Honza pauzu od chválicí kapely. Já se také v jedné službě vidím a doufám, že přijde moment, kdy budu mít sílu se do toho naplno vrhnout. Trochu se stydím, že toto období je u nás takové pasivnější. Asi jste měli jiná očekávání, když jste mě oslovili s prosbou o rozhovor.

Má váš sbor nějaké misijní či mimocírkevní aktivity?

Asi hlavní misijní aktivitou našich sborovníků je Fusion. Je to aktivita zaměřená na mladé lidi, v podstatě pěvecký sbor, kde se zpívají moderní písně a kde se mladí mohou také učit a rozvíjet ve hře na některý nástroj. Těmto mlaďochům je ale předáváno nenásilnou formou také evangelium; i řada písní je vlastně křesťanských. Cílem je, aby se účastníci Fusionu rozhodli zapátrat hlouběji po principech křesťanství a začali chodit na mládež nebo na nedělní shromáždění. A to se, díky Bohu, daří.

Která biblická postava, či příběh v Bibli, nebo konkrétní verš jsou pro tebe v životě největší oporou a povzbuzením?

Mám ráda Žalm 145. Např. verš „Hospodin podpírá všechny klesající a všechny sehnuté napřimuje.“ Navíc část tohoto žalmu se pravidelně modlíval můj slovenský dědeček a možná i proto mi text přirostl k srdci.

Co bys vzkázala čtenářům Nedělních listů, potažmo členům sboru Na Rozvoji?

Zkusím sdílet to, nad čím v poslední době hodně přemýšlím. V posledních měsících se v mé rodině stalo pár nepříjemných událostí souvisejících se zdravím. Zdraví, to je taková zajímavá věc... Dokud jej máme, tak nám ani moc nedochází, co vlastně máme, a málokdy nás napadne za něj Bohu děkovat. Až když se něco zvrtne, tak hledáme Boha a prosíme o pomoc. Na druhou stranu věřím, že Bůh je mocný a pomůže nám všechno překonat. Můj vzkaz čtenářům NL by mohl znít asi takto: Děkujte Bohu za každý den, kdy můžete zdraví vstát z postele. A pokud zápasíte s nemocí, věřte, že Ježíš je nejlepší lékař!

Rozhovor s Lenkou Jurečkovou vedla Zuzka Smyčková

Lukáš Kuboň

Lukáši, mohl bys čtenářům Nedělních listů představit sebe a svou rodinu?

Je mi 39 let, narodil jsem se v Třinci, se svými rodiči a bratrem Davidem jsem vyrůstal v Českém Těšíně. Mé dětství bylo krásné, harmonické a plné lásky. Rodiče i prarodiče (můj dědeček Gustav Cienciala byl farářem ve Slezské církvi evangelické a.v.) mi předávali evangelium. Svou víru s námi žili. Vše pro nás děti bylo velmi přirozené. Navštěvoval jsem gymnázium v Českém Těšíně, poté jsem vystudoval pražskou právnickou fakultu, kde jsem promoval v roce 2002. Oženil jsem se a zakotvil v Praze. Od roku 2005 doposud působím jako samostatný advokát.

Číst dál: Lukáš Kuboň