Rozhovor s paní farářovou

Jak je to dlouho, co jste přišli tady Na Rozvoj?

Rok a čtvrt – stěhovali jsme se na konci srpna 2014.

Jaký ten rok pro vás byl?

V mnohém hodně náročný a únavný. Člověk musel všechno nechat a jít do něčeho úplně neznámého. Byl to rok o zvykání si, nový byt, sousedé, prostředí, školy, učitelé, kroužky…. Také byl o vděčnosti, často jsem s velkou vděčností děkovala za všechny, kteří nám s takovou péčí a láskou chystali byt, malovali, předělávali, uklízeli, chystali dárečky, dopis na uvítanou, pomáhali při stěhování, radili…. Díky! Taky byl o otázkách a pochybnostech, jestli jsme opravdu správně rozpoznali, že nás Pán Bůh chce mít zrovna tady…

Potkali jsme spoustu nových lidí, zažili spoustu nových věcí. Začala jsem studovat seminář BEE, tam je fajn skupina lidí, mám ráda setkávání žen, která bývají jednou za měsíc, jsou přínosná, těším se na ně.

Předpokládám, že když jste sem šli, měli jste nějaká očekávání, jak to tady vypadá, jak sbor funguje. Můžete to teď zhodnotit?

Myslím, že jsem člověk, který si moc nepředstavuje, jak to bude, co bude. Už jsme se stěhovali několikrát a každý sbor má svá specifika.  Asi není moc rozumné si předem příliš představovat, myslím, že se pak člověk vyhne lecjakému zklamání. Sbor je veliký, má to svá pozitiva i negativa. Jsou tu lidé ochotní něco dělat, jsou tu i lidé kritičtí, kterým se leccos nelíbí. Člověk se s tím musí nějak vyrovnat. Na vesnici je to zase jiné, na Horňácku se ještě teď o panu faráři mluví ve třetí osobě množného čísla.

V kolika sborech už jste byla?

S manželem jsme ve třetím, jinak v pátém. Všechno to byly českobratrské sbory. Vyrůstala jsem v západních Čechách v Nejdku, pak jsme byli na Vsetíně, v Hodslavicích, v Hrubé Vrbce a teď tady.

Jaká má tento sbor specifika oproti jiným?

Obrovský kostel... Pro mě je úplně nové třeba to, že o velkých svátcích není Večeře Páně. Ta je druhou a čtvrtou neděli, ale když se stane, že svátky nevyjdou na druhou a čtvrtou neděli, tak není. Přijde mi, že to je hrozná škoda. Myslím, že svátek se tím ještě „umocní“.

Další věc je to, že děti nechodí k Večeři Páně. V některých sborech je to tak, že je třeba jednou měsíčně rodinná neděli, děti nemají nedělku, ale jsou s rodiči v kostele, a pak s nimi jdou i k Večeři Páně. Někde se jim podává chléb, jinde dostanou jen požehnání, ale už to, že jdou do toho kola s rodiči! To je něco zvláštního, když tam může být celá rodina společně.

Taky je jiné, že Večeře Páně se tu vysluhuje v kleče a farář podává do úst - to jsem také nikde nezažila. Někde chléb a víno kolují nebo třeba slouží i laici, to pak záleží na faráři, jestli to dovolí.  

Také pro nás bylo nezvyklé, že tady nejsou bohoslužby na Štědrý večer. Děti se divily, že nejdeme do kostela. Tam, kde jsme byli, bývaly bohoslužby třeba ve čtyři nebo v pět, šli jsme do kostela, pak byla večeře a člověk měl volný večer. Pokud děti chtěly, pak ještě šly na půlnoční.  Když jsem byla malá, tatínek měl jako farář pozdrav v katolickém kostele a katolický farář zase u nás.

Jaké máte v rodině adventní zvyky?

Můj tatínek byl farář, který měl pro lidi velké srdce. Bývalo zvykem, že se před Vánoci chodilo ke starým lidem. Většinou skupinka mládeže, nějaké děti, my jako děti faráře jsme samozřejmě byly u toho. Strávili jsme tak pár odpolední, někdy se šlo i několik kilometrů, v nečase, někteří lidé byli fakt daleko. Ale pamatuju si, že to bylo hrozně krásné, babičky se kolikrát nedostaly do kostela, takže byly rády, nachystaly občerstvení… Občas jsme to tak dělávali i na Vsetíně, chodili jsme s mládeží. Když jsme byli ve Vrbce, tak se manžel taky snažil, ale tam těch starých lidí nebylo zas tak moc. Dnes, když už mají skoro všichni auta, tak babičky aspoň na Vánoce do kostela dovezou. Ale vždycky manžel sebral aspoň pár dětí a pár babiček a dědečků obešli.

Jinak u nás doma vyrábíme adventní věnec, velikánský míváme na chodbě, druhý v kuchyni. Stavíme betlémy, vyzdobíme byt… Večer čteme Bibli, ale to se snažíme vždy. Když byly děti menší, ještě jsme četli knížku s vánoční nebo adventní tématikou. Mění se to podle stáří dětí a jejich různých potřeb.

Jak to u vás vypadá o Vánocích?

U nás v rodině se nejí kapr, máme houbovec, krkonošské jídlo z rodiny mého tatínka. Jsou to houby, rohlíky, maso a mléko. Maso se upeče, houby se uvaří, smíchá se to s nakrájenými rohlíky, solí a česnekem a dá se to upéct.  Také míváme řízky a salát. Někteří se na Štědrý den do večera postí. Snažíme se nachystat sváteční stůl, na kterém je i menora, sedmiramenný svícen. Před večeří samozřejmě čteme z Bible vánoční evangelium.

Cukroví pečete hodně?

Hodně, protože jsme velká rodina. Většinou pracny, trubičky, linecké, něco z ovesných vloček, něco ořechového, trubičky, vánočku…Vánočka bývá většinou aspoň ze dvou kilo.

Jak to vypadalo na Vánoce na Horňácku?

Tam se jedly ještě pupáky, buchtičky, které se upekly a zalily vařícím mlékem. Posypaly se mákem nebo ořechy. A taky kyselica, sousedi mívali kyselicu s králíkem.

Na Štědrý večer v kostele zpívaly pěvecké sbory - ve Velké nad Veličkou mužský sbor, kde byli katolíci s evangelíky, ve Vrbce pěvecký sbor kostelní a holky z mládeže. Na první svátek odpoledne bývalo zpívání na obci, zpíval sbor folklorní mužský, ženský, smíšený a kostelní. Ale všechno to dirigoval jeden dirigent a spousta lidí chodila do více sborů, takže se to prolínalo. To bylo takové zpestření posledních asi deset let. Zdaleka jsem vám tu neřekla všechno, ale aspoň pár střípků…

A co závěrem? Je mi líto, že mnohé z vás ještě neznám a doufám, že to napravím. Prosím, mějte se mnou trpělivost. Děkuji též za slova povzbuzení a potěšení, pomoc a lásku…. Díky za vaše modlitby, které nás nesou.

Další informace