Rozhovor s Jakubem S. Trojanem

Redakce Nedělních listů využila ochoty bratra profesora a zaslala mu několik otázek.

Bratře profesore, jaké jste měl rodinné zázemí a jak se vyvíjela vaše životní cesta do chvíle, kdy jste dospěl k rozhodnutí věnovat se theologii?

Moje rodinné zázemí nebylo ovlivněno církví. Až do svých devatenácti let jsem byl opakem duše, dotčené křes­ťanstvím, tedy anima naturaliter christiana. Pak jsem se účastnil konference Akademická YMCA Brandýse nad Orlicí, poznal skupinu mladých evangelických křesťanů, oblíbil jsem si toto společenství a o několik let později jsem byl ve vinohrad­ském chrámu Českobratrské církve evangelické pokřtěn. To už jsem byl více jak rok na theologické fakultě Praze!

Studoval jste také ekonomii, kterou jste mohl využít po odebrání státního souhlasu. Viděl jste v práci ekonoma smysl a přínos pro svůj myšlenkový vývoj?

Uvědomil jsem si, jak studium theologie mne pro svůj velmi široký záběr, vyzbrojilo i pro porozumění ekono­mickým problémům.  Ekonomie jako věda pojednává o ekonomických procesech, do nichž patří člověk jako jejich tvůrce. A tak otázka: co je člověk, jaké je jeho poslání, je neodmyslitelně spojena i s ekonomickou činností a jejími důsledky pro osobní i společenský život.

Byl jste členem skupiny Nová orientace. O její existenci a činnosti však už dnes asi moc lidí neví. Přibližte nám, pro­sím, její vznik a činnost.

Šlo o skupinu theologů i laiků, kteří pochopili, že jsou ze své víry odpovědni nejenom za osobní život. Jejich odpo­vědnost sahá do všech oblastí lidských aktivit. To tehdy na sklonku padesátých let minulého století znamenalo uvědomit si odpovědnost i za veřejný život, který byl tehdy ovládán shora komunistickým režimem. Vzali jsme na sebe tuto odpovědnost, která znamenala dříve či poz­ději střet s vládnoucí garniturou. Před vpádem vojsk do naší země jsme ještě vycházeli z toho, že naše odpovědnost znamená spolupůsobit na demokratizaci systému. Po vpádu vojsk jsme pochopili, že systém u nás je nereformo­vatelný. Přesto jsme se k veřejnému životu neobrátili zády. Zasahovali jsme do něho svými peticemi, hovořili jsme s jeho představiteli, vedli jsme rozhovory i s představiteli naší církve. Prostě jsme nesli kůži na trh

Byl jste farářem sboru, jehož členem byl Jan Palach a vedl jste jeho pohřeb, který byl významnou národní událostí. Jak jste později vnímal naplňování Palachova odkazu? Měla z tohoto hlediska jeho mučednická smrt smysl? Byly podle Vás události roku 1989 alespoň zčásti vyvolány vzpomínkou na Palacha?

Začnu s odpovědí na poslední otázku: Ano, jsem pře­svědčen, že vzpomínka na Palachovu oběť byla jedním ze silných motivů událostí roku 1989; jsem přesvědčen, že právě v tom je možno hledat zčásti smysl Palachovy sebe­oběti: bylo na ni možno navázat ochotou obětovat vlastní čas, pohodlí a vzít na sebe odpovědnost za vývoj událostí u nás.; Kritici Palachovy oběti a zlověstní vykladači, že šlo o akt pomatence, byli zapomenuti. Naopak on se při­pomněl mocně svým činem a mnohé tehdy oslovil.

Jak jste vnímal po celých čtyřicet let postoj vedení ČCE ke komunistickému vedení země? Dá se říci, že církev byla servilní a loajální vůči KSČ?

To je třeba vážit na lékárnických vážkách a vyjde to různě u různých církví a v různých fázích komunistické vlády.  O své církvi ČCE bych řekl, že prošla cestou na poušti asi obdobně jako starý Izrael. Není to žádná skvělá bilance, není to však ani úplná katastrofa. Myslím, že v době nor­malizace ustoupila sice hodně daleko, ale kri­tický vztah vůči režimu v ní nikdy zcela nevyhasl; byli tu jednotlivci i skupiny – malé ostrůvky nekonformních křes­ťanů, kteří se moci opřeli a kritizovali ji veřejně: vzali na sebe odpověd­nost za veřejný život a byli ochotni podstou­pit i riziko postihu, který se některým z nich nevyhnul.

Jací lidé se účastnili bytových seminářů, které jste vedl? Jednalo se o pouze o evangelíky, nebo přicházeli zájemci z celého spektra ekumény?

Konfesní příslušnost jsme tehdy na seminářích nezjišťo­vali. Asi většina účastníků v mém semináři byli evangelíci, sem tam i katolíci a příslušníci dalších církví, ale nevy­loučil bych i zájemce z kruhů církví nedotčených. A tak tomu bylo patrně i v ostatních seminářích

V roce 1990 jste byl zvolen děkanem evangelické fakulty, která se teprve musela zapojit do svazku Univerzity Kar­lovy. Byl na fakultě i v církvi zájem o toto včlenění? Jak se k němu stavěla univerzita? Co tento krok fakultě dal a co jí vzal?

Pozvání stát se součástí univerzity přišlo z univerzitních kruhů. V církvi i na fakultě byly nad tím zprvu rozpaky. Avšak v době, kdy jsem byl zvolen děka­nem, tj. na podzim 1990, byla už naše fakulta ve svazku Univerzity Karlovy. Myslím, že šlo jednoznačně o pozi­tivní krok. Na fakultu tehdy přicházeli v dosti značném množství mladí lidé, z nichž část byla takřka nedotčená křesťanstvím, vírou v církevním slova smyslu. Byli to mnohdy lidé hledající teprve duchovní orientaci. Pro mne to však nebylo nic, s čím bych se nesetkal osobně tak říka­jící z první ruky: podobně jsem se dostal k studiu theologie já sám. Zkušenost vyjít ze „světa“ do církve, je velmi cenná. Studium theologie bylo pro mne strhující zkuše­ností. Myslím, že i část těch, kteří po roce 1989 přicházeli na naši fakultu z těchto kruhů, prožili během studia něco podobného.

Stále na ETF vyučujete a máte tedy kontakt se studenty. Jaký je Váš názor na dnešní studenty theologie, jinak ře­čeno: Jací duchovní posílí v blízké budoucnosti české evangelíky, případně další protestantské církve?

Nedělám si iluze o tom, že studenty pozná učitel zblízka. Za mých studijních let jsme byli daleko útočnější vůči učitelům, diskutovali jsme s nimi hodiny, rozhovory nepo­strádaly napětí. To je dnes do značné míry jiné. Stu­denti(ky) diskutují sami(y) zřídka; chci tím říci, že ze zku­šenosti, kterou mám, se nedá zodpovědět otázka, kterou kladete. A už vůbec není předvídatelné, kolik bude těch, kdo posílí „v blízké budoucnosti české evangelíky“. Na to musejí dbát především představitelé českých evangelic­kých církvi, kteří se studentům naší fakulty věnují v speciálním vikariátu po dokončení jejich theologického studia. Ale to vůbec neznamená, že by učitelé přednášeli jen obecnou náboženskou látku. Z mých výkladů je, jak doufám, zcela jasné, kde duchovně stojím. A jsem přesvěd­čen, že tak činí i moji kolegové. Ale studenti jsou jiní!

Kritizujete neschopnost současného křesťanství oslovit moderního člověka. V čem je největší problém a jaké řešení navrhujete? Vidíte úlohu církve ve společnosti v nadcházejícím období pozitivně?

To je velmi náročná otázka. Církve všeobecně nestačí svými silami porozumět duši postmoderního člověka. Těžko se samy vymaňují ze zajetí provincializace či spíše ghetta, do kterého byly uvrženy bývalým režimem. Dělají velmi záslužnou diakonickou práci pro postižené občany. V tom jsou nepostradatelnou složkou společenského ži­vota. Ale takřka ve všech ostatních oblastech jsou křes­ťané postradatelní. Nejsou schopni ovlivnit řešení základ­ních problémů, které zaměstnávají veřejnost. Platí Masa­rykovo slovo na adresu tehdejších evangelíků: Není vás vidět! Církve by čas od času měly promluvit k akutním problémům v sexuální oblasti, k finančním otázkám, k občanskému soužití např. ve vztahu k menšinám, cizin­cům apod. A to vyžaduje odbornou znalost, vhled do „nitra“ problémů, aby stanoviska byla srozumitelná a neměla podobu moralistního kázání. Potřebujeme více vzdělaných odborníků, kteří by byli schopni porozumět složitým problémů postmoderní společnosti, a přitom byli hluboce věřícími osobnostmi. Spojit obojí je ta nejtěžší, ale zároveň nejproduktivnější syntéza. V církvích máme zbožné členy, jimž chybí odborná zdatnost; anebo odbor­níky, jimž chybí hluboká zbožnost.

Jaký je Váš názor na současnou ČCE, na její činnost a na to, co se v církvi odehrává?

Nevím, kam otázka míří. To, co jsem odpověděl na otázku předcházející, platí především o mé církvi, do které patřím. Ale znám ji pouze prostřednictvím jednoho pražského, poměrně živého sboru. Bojím se proto zevšeo­becňovat. Nicméně si myslím, že církev ČCE žije spolu s celou ekuménou v dosti značné izolaci od toho, co se ve společnosti děje; církve nemají dostatek důvěry v moc Božího slova, které přetlumočeno, tj. obohaceno o důklad­nou znalost dnešního života, „se nebude vracet prázdné“, nýbrž naplní to, k čemu je posláno. Tady vidím nejhlubší slabost dnešního křesťanství: ztratili jsme kontakt s tím, co se děje. Jsme v závěsu, nikoli na hrotu, neumíme sdružit síly, ekumenicky spolupracovat, mít věřící odborníky, kteří by dovedli nejenom hledat na problémy odpovědi, nýbrž kteří by dokonce s předstihem nové otázky kladli a v společném dialogu hledali na ně nové, překvapivé odpo­vědi. Postmoderní doba, i když se to bude zdát možná překvapivé, je tenkými i silnějšími vlákny spojena s tím, co do evropských dějin vnesla mj. i křesťanská víra a tra­dice. Křesťané jsou, či mají být v dějinách „doma“, měli by umět překonat pocit cizoty a strach z nepřátelského pro­středí, a zároveň by měli zůstat vždy těmi, kdo s předstihem hledají „místa budoucího.“

Blíží se parlamentní volby. Je podle Vás legitimním roz­hodnutím křesťana nejít volit? Která kritéria jsou nejdůle­žitější při rozhodování koho volit?

Skoro se mi chce položit otázku: co myslíte, že z toho, co jsem zvídavému reportérovi až dosud odpověděl, plyne jako odpověď. Nejít či jít? Samozřejmě: JÍT!! Pečlivě si pročtěte program, a pak se svobodně rozhodněte. Jen nezů­staňte doma!

Další informace