Misijní výjezd do Srbska

"Excuse me?" na rameno mi klepe urostlý muž a oslovuje mne svou lámanou angličtinou. "Potřeboval bych tuto knihu v Urdu," uzkazuje na Lukášovo evangelium v paštunštině. Pochází z Pákistánu a připletl se mezi skupinu Afghánců, kteří se shlukli kolem nás, když jsme zrovna zpívali písně.

Také jsme rozdávali teplý čaj a sušenky, vedli rozhovory, a když přišla vhodná chvíle, předávali evangelium. Tomu muži se dostala do ruky kniha, které nemohl rozumět, protože byla v paštunštině. A Pákistánci hovoří urdsky. Byl jsem překvapený. Zajímá ho to! Zřejmě to nehodí hned koše, to je skvělé, aspoň si to přečte! Měl jsem ohromnou radost. Do Bělehradu jsem odjížděl s obavou, že uprchlíci, kvůli kterým jsme tam vlastně jeli, nebudou mít o nás zájem. Že nás pošlou, lidově řečeno, někam. Ale tak to nebylo. 

Přáním pokoje zdravím dalšího muže: "Salam alejkum," a přemýšlím při tom, odkud pochází tenhle. "Wa alejkum salam! Pokoj i tobě!" odvětí. Zřejmě to bude Afghánec. Možná Íránec, těžko říct. Každopádně je na cestě už minimálně čtvrt roku. Kde má rodinu? V uprchlickém táboře, protože tam mají ženy a děti přednost, nebo ji nechal doma? Proč asi "uprchl?" Že by z ekonomických důvodů? Možná mu hrozil Tálibán smrtí, protože pracoval na vojenské základně NATO nebo to byl prostě jen nadějný student vysoké školy a fundamentalistům se prostě nelíbil. Ale co na tom sejde? Teď je tady. A s ním stovky, spíše tisíce dalších. A v nejbližším větším městě jsou určitě další.

Někteří mají za sebou dramatický odchod ze své země, přišli o rodinu, o majetek, o naději. Jiní se "svezli" s uprchlickou vlnou, zaplatili pašerákům těžké peníze a využívají humanitární pomoci. Loni se jim možná podařilo dostat se třeba až do Německa a začít žít svůj "german dream", nyní je to jiné. Jsou před branami Evropské unie a s největší pravděpodobností tady jejich putování skončilo. Někteří jsou v Srbsku spokojení a žádají tam o azyl. Jiní zkusí své štěstí jinde. Možná je na hranicích pokousají policejní psi, možná dostanou projektilem. Možná jsou mezi nimi i tací, kteří mají zde v Evropě nekalé úmysly a jsou v kontaktu se zlými lidmi. To vše jsou pouhé úvahy a my nemáme zapotřebí se jimi dále zabývat. 

Ještě jeden konkrétní příklad. Vedu rozhovor s jedním mužem a mimo jiné se jej ptám, kde má rodinu. Neodpovídá, místo toho jen kouká do země. Asi už ho ten rozhovor nebaví. Když však znovu zvedne hlavu, vidím, že má oči zalité slzami. Uprchlík, který skutečně musel uprchnout, protože pracoval pro ISAF (Mezinárodní bezpečnostní podpůrné síly). Není v Bělehradě dobrovolně. Aspoň tam tedy není rád. Tvrdí, že jakmile to půjde, pojede zpět domů. Ale jelikož je to velmi chytrý muž, ví, že se tak rozhodně nestane v dohledné době.

V Srbsku jsme byli pouhý týden. Společně s dalšími pěti odvážnými bratry a sestrami jsem měl tu čest sloužit uprchlíkům, kteří se právě zdržují poblíž bělehradského nádraží, kde squatují opuštěné budovy. Kapka v moři, zdá se, obzvláště vzhledem k tomu, že jsme přišli do kontaktu zhruba se stovkou ze všech těch stovek tisíců uprchlíků, kteří jsou různě po Evropě. Osobně jsme si mohli popovídat možná s pár desítkami. Věřím ale tomu, že Bůh nepřemýšlí tímto způsobem. Rozeseli jsme ta nejlepší semínka, která jsme rozesít mohli. Nabídli jsme teplý čaj, čepice, bonbóny. To byly ale vedlejší věci. Rozdávali jsme úsměvy, vřelost, zájem. Ani to však nebylo to nejcennější. S Boží pomocí se nám podařilo rozdat spoustu evangelií a mohli jsme se za některé z uprchlíků modlit. Přáli jsme jim, ať jim Bůh požehná, uzdraví jejich rány a dovede je tam, kde je bude chtít mít.

Jestli jsem výše psal, že někteří ztratili naději, my jsme ji neztratili. Věříme a budeme věřit, že Pán Bůh si tuto komplikovanou a zdánlivě bezvýchodnou situaci může použít ke své slávě. Sem tam býváme tak trochu jízlivě označováni za sluníčkáře. Ale vždyť ono to vlastně je o slunci. O slunci Kristovy lásky.

Další informace