Dánovinky: Projekt jménem Mødestedet

Jakožto vesnické dítě, které se narodilo v pohraničí lokalitě, jsem nikdy nevnímala velký rozdíl mezi Čechy, Slováky a Poláky a nikdy mě ani nezajímala otázka migrace mezi státy, stěhování za lepším do jiné země a přizpůsobování se jiné kultuře a jazyku. Ve svém projektu tady v Kodani jsem proto prvních pár týdnů byla trochu mimo. Ono totiž hodně věcí pro mě byly nové a nezvyklé.

Například, poprvé v životě jsem se setkala s praktikujícími muslimy, jak pasivními, aktivně vyznávajícími i radikálními. Párkrát jsem luštila arabské písmo na dokumentech, které se musely odevzdat imigračními úřadu. Poprvé jsem vstoupila do mešity uprostřed dopolední modlitby a následně popíjela čaj s imámem a jedla perníčky. Vysávala jsem koberec v muslimské modlitebně a přitom mi vysavač vcucnul modlitební korálky, které tam poslední modlitebník ledabyle zanechal. Poprvé jsem slyšela odzpívat část Koránu v originálu. Taky jsem jedla pravé halal pákistánské, turecké a indické jídlo, což mě po dvou týdnech a vyrážce, která se mi vyhodila v obličeji po nadměrné konzumaci kari, přešlo. Poprvé jsem s muslimkami cvičila gymnastiku, tancovala s nimi a hrála s nimi kopanou i na honěnou. Poprvé jsem upletla něco jako mini šálu díky jedné turecké muslimce, která se mnou měla tu trpělivost a neomlátila mi ty jehlice po dvou hodinách o hlavu. Poprvé jsem viděla upřímně se smát ženy, které celý život musí řešit, jestli jim nejde vidět kousek kotníku, nebo paže. Jídávám s nimi každý den. Můžu hrát kulečník s muslimskými muži a nemusím se bát, že se mi něco stane, proto, že jsem křesťan a navíc žena. Některé z nich vidím zoufalé, když přinesou plnou složku dánských dokumentů, které musí pro úřad vyplnit a vůbec jim nerozumí. Některé z nich vidím plakat, protože ani po deseti letech, které strávily v dánských imigračních táborech, nemohou dostat dánské občanství a jsou proto nuceni do osmačtyřiceti hodin opustit zemi a vrátit se zpět tam, odkud utekli, protože se báli o svůj život.

Nikdy předtím jsem netušila, co znamená život imigranta a navíc muslima. Projekt Mødestedet, což v překladu znamená “místo setkávání”, poskytuje muslimským imigrantům tady v Kodani prostor, kde se spolu mohou setkávat, vypít si silný černý čaj nebo kávu, požádat o pomoc s vyplňováním nejrůznějších lejster, vyplakat se na rameni někomu, kdo je pochopí, nebo rozumí jejich jazyku a cítit se hlavně v bezpečí. Součástí tohoto místa je malá modlitebna, obrovská kuchyň, počítačová místnost, studovna a kanceláře pracovníků. Některé ženy i muži tráví na tomto místě každý den několik hodin, protože nemají v Dánsku ani rodinu ani jiné přátele, jsou jednoduše naprosto sami. Někteří tady přichází i s rodinami, protože se zde často vaří levná jídla, někteří dokonce projevují zájem o křesťanství a protože Mødestedet spolupracuje s místním luterským sborem, tak i této pomoci se jim dostává.

Když jsem sem přijela, byla jsem plná pochyb a vlastního strachu z naprosto jiného náboženství, což moje supervizorka brzy vycítila. Je věřící osobou a na tomto místě pracuje už mnoho let, proto si mne vzala bokem a velmi prakticky mi sdělila, že všichni jsme především lidé a až pak bílí, černí, věřící, nevěřící, muži nebo ženy, přátelé nebo nepřátelé a Bůh nám v každém slově Nového zákona sděluje, že se máme vzájemně milovat a chodit v lásce tak jako Kristus miloval nás. Musím se přiznat, že jsem si připadala hloupě, protože jsem tak nějak sama od sebe očekávala, že budu ve svém věku mnohem tolerantnější a připravenější na takové situace, ale je pravda, že pokud se člověk s ničím takovým v životě nesetká, nemůže od sebe očekávat zázraky. Co je ale pro mne důležitější než připravenost nebo nepřipravenost, je výzva. Vyzývat sebe sama ke konfrontaci s neznámým není něco, čeho bychom se měli bát, protože nás to informuje o běhu událostí. Zjistíme sami, že věci nejsou vždy jen černé nebo bílé a pokud jde o lidi, naučíme se tolerovat (netvrdím souhlasit) své bližní a milovat je mnohem víc i s jejich chybami a nedokonalostmi. A co můžeme čekat, že nám z toho bude plynout? Šťavnaté ovoce lásky agapé, ke které nás Kristus vyzývá.

Z Kodaně srdečně zdraví Zuzi a Kuba Smyčkovi

Další informace