Konference pro muže 2014

Devátý ročník konference pro muže měl téma “Dej tomu hloubku.” Vše, co na konferenci bylo řečeno, by šlo shrnout biblickým veršem z Koloským 3,23: Cokoli děláte, čiňte to celou duší, jako Pánu, a ne lidem.

Dnešní doba je uspěchaná, vše děláme v rychlosti a mnohdy i ledabyle. Nedokážeme tak dát tu správnou hloubku vztahu s Bohem, svobodní vztahu s přítelkyní, ženatí vztahu s manželkou a také s dětmi, nedokážeme navázat správné vztahy v církvi a ani se společností kolem nás.

O přirovnání ve vztahu k Bohu nemusím ani použít příběh z Bible o králi, který zval známé na svatbu (Matouš 22,1-11). Stačí, když si vezmeme jednoduchou situaci, kdy si v dnešní době domlouváme přes mobil návštěvu u nás doma. Návštěva se nám ještě několikrát v týdnu ozve, aby upřesnila čas, a aby se ujistila, že pořád máme na ni vyhrazený termín, a pak v den návštěvy vše zruší, protože má nějaký jiný program. V lepším případě zavolají, někdy ani to ne. Ve vztahu s Bohem taky nemůžeme říkat pořád dokola: „Ježíši, chci, abys byl v mém životě králem, přijď do mého života“, ale když přijde, máme dveře do svého srdce zavřené. Je to stejné, domluvili jsme si s ním schůzku a to schůzku v našem životě nejdůležitější. Chybí nám prostě komunikace s ním a naslouchání mu, co nám chce sdělit.

Ve vztahu k ženám je tento přístup v naší republice velmi patrný. Mladí střídají známosti mnohdy jen proto, aby nevypadali, že jsou divní, protože nikoho nemají. Jsou schopni se tolikrát zranit rozchodem, jen aby nebyli zastrčení někde vzadu společnosti. Neprožívají vztah do hloubky, a když takovýto vztah skončí svatbou, pokračuje to tak dál, až do úplného rozpadu. Opět chybí komunikace mezi oběma stranami. Hledáme raději vinu v druhých.

Pokud jsou v takovém vztahu i děti, nemají šanci přesně rozpoznat, co je dobré. Tato nezodpovědnost ve vztahu se přenáší i na ně. Navíc jsou citově zmatené, neví, co se děje a kdo má pravdu. Jeden pár, který tvoří dva rozvedení lidé, a které nebudu jmenovat, nyní řeší, že jejich děti z předchozího manželství chtějí být s druhým rodičem. Dost to řeší, že je děti zradily a že další děti raději nechtějí. Kdy a od koho ale přišla první zrada, navíc zrada, která dopadla na nevinné?

Hlubší vztah k církvi a vztah ke společnosti kolem nás spolu úzce souvisí. Naše církve jsou tvořeny pořád pouze lidmi. Mnohdy jsme nedokonalí, nespolehliví, leniví, rádi otálíme. V práci, doma a všude jinde, když se sejdou lidé podobných návyků, to nedopadne dobře. Ono termíny nikdy nehoří, možná jenom doutnají. Není čas si popovídat, je něco v televizi, atd..

Navíc když máme strach vrhnout se do hlubiny tohoto vztahu, nikoho nezachráníme. Nebo nemáme strach, ale je nám to jedno? Je to jako ten starý vtip o policistech na břehu řeky, kdy vidí tonoucího člověka, který volá: „Pomoc, já se topím“. Když se ho zeptají: „A umíte plavat?“, dočkají se odpovědi: „ne“. Na to mu jen odpoví: „My taky neumíme a nehulákáme kvůli tomu na celé kolo“. Budeme se chtít učit „plavat v hlubinách“ nebo budeme čekat, až nás to někdo jiný naučí? Budeme spokojeni, že jsou ve sboru i jiní plavci, kteří už plavat umí a někoho můžou zachránit?

Když jakýmkoli naším vztahům dáme hloubku, ucítíme tu správnou chuť života, kterou může dát pouze Ježíš. Chtějme se od Něho učit, jak máme vše správně dělat. Nemějme strach dát nesmělým a zastrčeným lidem někde vzadu kostela nebo kolem nás ve společnosti radu, jak správně plavat v hlubinách našich vztahů. Všichni potřebujeme někdy pomoc a třeba zrovna na ni čekají. Třeba je vidíme už léta a oni se pořád topí. Třeba jsme jediní, kdo vidí, jak se topí. Necháme je utopit se? Máte taky někdy strach jako já, že sami neumíte plavat a hrozí, že při záchraně se sami utopíte? Víme, čemu věříme?

Další informace