Reportáž z cesty na Zakarpatskou Ukrajinu

Je krásné slunečné ráno 2. března 2010. Plně naložená fábie kombi vyjíždí z Komorní Lhotky na další cestu do 500 km vzdálené Iršavy na Zakarpatské Ukrajině. Před námi je opět několi­kadenní putování po rodinách s mnoha dětmi, které žijí ve velice ubohých podmín­kách. Projíž­díme kolem krásně zasněžených vr­cholků Vysokých Tater a odpoledne přijíždíme ke státní hranici ve Vyšném Nemeckem. „Vy sa sťahujete ?“ ptají se udivení slovenští celníci při pohledu na naše plně naložené auto. Po kratší diskusi nás však bez problému pouštějí dál. Na ukrajinské straně jde vše hladce, čím více naložené auto, tím je větší radost ukrajinských „mýtníků“ z dobrovolného celního poplatku. Po ujištění, že nevezeme zbraně, drogy nebo jiné zakázané věci slyšíme přání „ščastlivoj puti“ a opouštíme hraniční prostor.

Naše první zastávka na Ukrajině je vždy v Mukačevě u jedné chudé šestaosmdesátileté vdovy Kati. Žije sama a naše návštěva ji vždy velice potěší.

Po krátké zastávce pokračujeme v cestě do Iršavy. Je to malé okresní město s asi deseti tisíci obyvateli, většina lidí žije v okolních vesnicích. Na sklonku dne vjíždíme do města, ul. Gagarinova 29, kde už na nás čekají otevřená vrata a dvě ote­vřená srdce manželů Terezky a Josefa Izaiových.

Ráno měníme naší Fábii za žigulíka a začíná pro nás již zaběhnutý program: výměna peněz, nakupování základních potravin a sladkostí pro děti, chystání balíčků pro děti a další přípravy.

Když je vše hotovo vyrážíme do „našich“ rodin v Iršavě i do vzdálenějších vesnic v okolí. Paní Terezka má vždy pro nás připraven plán a zmapova­nou situaci v jednotlivých rodinách.

Už jsme kupovali pro rodinu krávu, pro jinou rodinu kozu a dnes máme za úkol koupit pro rodinu, respektive maminku se sedmi dětmi, malé prase. Ve čtvrtek ráno je v sousední vesnici Bílky prasečí trh a tak po ujištění, že nemusíme mít obavy z prasečí chřipky vyrážíme na tržiště.

Z bohaté nabídky vybíráme jednoho vepříka, k tomu tři pytle šrotu a jedeme do horské vesnice Osoj. Když cesta končí, překládáme náklad na koňský povoz, abychom se dostali až na místo určení. Cestou obdivujeme krásu kar­patské přírody a ve vzduchu cítíme, kromě zápachu vepříka a koňského potu pomalý příchod jara. Po uložení prasete do chlívku a složení dalšího nákladu, chvíli pose­díme uvnitř skromné, ale čisté chaloupky při šálku čaje. Pak pokračujeme v návštěvách dalších rodin až do samého večera.

Paní Terezka má pro nás jako vždy něco nového a tak se jedeme seznámit s novou rodinou, o kterou se budeme muset také postarat.

Sedmdesátiletá babička Magdaléna Romanecová žije v jednom domku s nemocným manželem, dvěma dcerami a jedenácti vnuky. Sama je invalidní – má silně pokroucené nohy. Se svým manželem vychovali tři dcery a jed­noho syna. První dcera zemřela a krátce na to zamřel i její manžel. Zůstalo pět sirotků. Druhé dceři za­mřel manžel a ona zůstala sama se čtyřmi dětmi. Manžel třetí dcery, otec dvou dětí odešel za prácí a již se k rodině nehlásí. Dospělý syn je rovněž někde ve světě za prací. Protože na Ukrajině je celý sociální systém velice mizerný, neexistují žádné pravidelné sociální dávky pro rodiče ani pro děti, žije celá rodina z malých důchodů svých starých a nemocných rodičů.

Naše čtyřdenní putování po Iršavském rajóně končí pozdním sobotním odpolednem. Z komínů vesnických chýší stoupá dým, lidé vkládají do kamen poslední polínka dřeva, která jim zbyla po dlouhé a kruté zimě, zvířata ve stájích spokojeně konzumují zbytky sena a všichni tou­žebně očekávají na příchod jara, nové naděje pro život. Při pohledu na celou krajinu si uvědomujeme, že do mnohých rodin se dostává naděje pro život i díky vám a vaší štěd­rosti. Vždyť s vaší finanční a materiální pomocí přinášíme do všech rodin rovněž světlo evangelia a naději nového života v Ježíši Kristu. Jménem všech rodin, dětí a matek vám všem srdečně děkujeme a vyprošujeme Boží požeh­nání pro vás i vaše rodiny.

Kdo pomáhá chudým, půjčuje Hospodinu; On sám mu jeho dobrodiní odplatí.“ Přísloví 19,17

Další informace