Byl, nebyl Černobyl

Milí přátelé,

vzhledem k tomu, že 26. dubna letošního roku uplyne 30 let od tragické havárie jaderné elektrárny Černobyl, zhlédli jsme s manželkou v rámci Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět film Bábušky z Černobylu.

Tento dokument popisuje osudy žen, které se bezprostředně poté, co byly evakuovány ze zamořené oblasti a odvezeny do bezpečí, vrátily zpět do svých domovů. Nejčastější důvod byl ten, že se v novém bydlišti necítily dobře, aneb jak řekla jedna stařenka - tady jsem se narodila, tady umřu.

Mohli jsme nahlédnout do běžného života těchto odvážných samotářek, spojení s okolním světem jim totiž zajišťují pouze vojáci, kteří monitorují úroveň a pohyb radiace a pracovníci pošty, dovážející jednou měsíčně důchod. Kromě dalších výzkumných pracovníků, novinářů a v poslední době i turistů s doprovodem do zakázané zóny nikdo další nesmí a hranice hlídá armáda. Převážnou část potravy si tedy musí vypěstovat samy. Viděli jsme záhonky, na kterých rostly hlavně brambory a různá další zelenina, nádherné plody malin zpracovávané na marmeládu a rybářku, která se radovala z asi deseticentimetrové rybky ulovené na kousek klacku místo prutu. Největším nepřítelem jsou v těchto končinách divočáci, kteří likvidují namáhavou ruční práci. Jediná nevýhoda těchto absolutně BIO produktů je jejich zvýšená radioaktivita, což dosvědčily i výzkumy odebraných vzorků v laboratoři. Radioaktivitou je zasaženo opravdu vše, včetně vod ve studních.

Přes všechno, co těmto ženám v porovnání s námi zdánlivě chybí, jim mnohé další nadbývá. Je to především klid, vyrovnanost a životní optimismus. Jsou smířené se vším, co se stalo a v prostředí, ve kterém žijí, jsou šťastné. Myslím, že slova jako stres, shon, nedostatek času nebo nestíhám jim jsou cizí. Stařenka ve věku asi osmdesáti let utíkala před novinářkou, která s ní vedla rozhovor a dokazovala tak, jak je vitální. Většina jejích vrstevníků, kteří v nových domovech po evakuaci zůstali, je dle jejích slov již po smrti.

To nejdůležitější, co je drží při životě, je víra. Víra v Ježíše Krista, víra v to, že se zachovaly, jak nejlépe mohly a víra, že nic, co je obklopuje, jim neublíží. Přestože největší zážitek ze společenství je jednou za rok na Velikonoce, kdy je autobus sváží do kostela na bohoslužby, mohou si každý den uvědomovat Boží přítomnost a blízkost a spoléhat na Jeho vedení.

Přeji nám všem, aby nás naše přetechnizovaná doba neodváděla od toho, co je v našich životech opravdu nejdůležitější a aby každodenní starosti o zabezpečení rodiny a udržení určitého životního standardu nezastínily toho, díky němuž vlastně všechno máme.

Další informace