Emma Scrivener - Nové jméno

Spisovatelka Emma Scrivener popsala v knize pod názvem „Nové jméno“ svou zkušenost s anorexií, se kterou se setkala během svého dětství a dospělosti, a která ohrozila její život. Říká: „Ačkoliv se mi dostalo profesionální zdravotní pomoci, byla to víra a láskyplný sbor, co v konečném důsledku změnilo můj život.“ Zde je výňatek z její knihy (se svolením autorky).

V zoufalství jsem křičela k Bohu, před kterým jsem se tak moc snažila utéct. „Pane,“ řekla jsem, „už nemůžu. Vzdávám se. Už dlouho utíkám a jsem unavená. Nezvládám sama sebe. Chci existovat a vždycky jsem se o to snažila - celý svůj život. Nefunguje to. Už v tom nemůžu pokračovat. Jestli chceš, vezmi si, co zůstalo, a nalož s tím podle svého.“ A potom jsem čekala. Nevím přesně, co jsem očekávala. Možná hněv. Blesk z nebe, který ukončí to, co jsem začala. Tíhu božského ticha nebo možná vůbec nic. V každém případě – ohňostroj se nekonal. Žádní andělé nebo nečekané záblesky světla, alespoň jsem žádný neviděla. Stalo se však něco jiného. Něco zcela nečekaného. Cítila jsem Boží ohromující lásku. Cítila jsem Jeho přítomnost. Bylo mi, jako kdyby byl se mnou, jako kdyby Mu na mně záleželo.

Kdo je tedy tento Ježíš? Je to Bůh, který překonává naše očekávání. Je Stvořitelem vesmíru a je krvácejícím a polámaným Beránkem. Je ztělesněním síly a slávy, ale také křehkosti a bolesti. Ježíš jako Pán, lev dobyvatel. A Ježíš jako Beránek, obětovaný a zlomený. Je vládcem, jenž nestrpí rivaly ani odpor. Je také služebníkem shrbeným v tom nejnižším postavení. Je Synem Boha a Synem člověka. Ví, jaké to je být slabý a zahanbený a osamělý a opovrhovaný. Je lvem, který umírá jako Beránek. Ve středu křesťanské víry stojí velmi podivný symbol. Kříž. Představuje slabost a utrpení a hanbu – smrt zločince, ne krále. Je to obraz Boha, který přichází zemřít. Není to trochu – no, obscénní? Proč zrovna taková smrt? Proč ne jiná? Nějaká trochu bezpečnější. Taková vylepšená. Nebo ještě lépe – ve skrytu, někde pryč z dohledu. A vlastně, proč vůbec umírat? Úspěch je přeci o moci a slávě. Kdo chce Boha, který umírá s ostudou? Kdo chce takového Boha?

Já. Já Ho chci.

Pro někoho jako jsem já, zlomeného a zdrceného hříchem a hanbou, není jen dobrou volbou. On je jediným možným Zachráncem. Hnaná a svévolná. Myslela jsem si, že jsem zapálená, ale před tímto velikým lvem jsem já ten, kdo uhýbá pohledem. V mém zoufalství, co jsem si sama způsobila, jsem se domnívala, že jsem pronikla do všech svých hlubin, ale zabitý Beránek jde hlouběji, než jsem si kdy dokázala představit. Beránek, který ke mně přichází v mém zhroucení. Lev, který přemáhá všechny mé nepřátele. Bůh, který obrací svou tvář ke mně a říká: „Jsi moje. Koupil jsem tě a to stačí.“ „To stačí.“ Co to znamená? Dost bojů a usilování a schovávání a utíkání. Dost hladovění. Už ani otázka. Žádné požadavky. Nezměnitelný fakt. Myslela jsem si, že síla znamená odmítat sloužit. Ale tento Ježíš mi ukázal opak, ne jako tyran nebo nebeský zadavatel úkolů, ale jako dar. Přišel, aby sám sebe obětoval. A všechno se touto pravdou změnilo. Na kříži byla odňata moje špatnost i dobrota – jeho obětí byly prohlášeny za nepodstatné. Nechtěl omluvy, předsevzetí nebo ujištění, že se zlepším. Chtěl mě. Místo, aby mě přiměl k výkonu, tak mě vyvedl čistou z mého bojiště. Na oplátku mi položil jedinou otázku: Přijmeš Mě? Byla jsem dívka, která vždy říkala ne. Ne lidem, ne vztahům, ne manželství a zdraví, rodině a jídlu. Ne riskování a toužení a zranitelnosti a potřebám. Ne evangeliu, které jsem si nemohla zasloužit. Ne Bohu, který byl větší než já - který stál o mé srdce, ne o moje dobré úmysly. Na konci jsem ztratila vše, co jsem se pokoušela udržet. Dostala jsem přesně to, o co jsem žádala – víru bez vztahu a zákon bez lásky. To však ve mně způsobilo ještě větší hlad než kdy předtím.

V listu Římanům ve 2. kapitole je verš, kterému jsem nikdy nerozuměla. Říká toto: „... dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání“.

Má verze pokání neměla prostor pro dobrotivost. Byla o strachu, pýše a vlastní vůli. Moje verze říkala: „Dej se dohromady. Snaž se víc, dělej víc, dělej to lépe. Naprav své chyby, nebo budeš čelit následkům.“ Opravdové pokání však vypadá úplně jinak. Je to výsledek Boží dobrotivosti, jež je nezasloužená a vylévaná bez omezení. Jak jsem stála před Pánem, očekávala jsem ránu pěstí… Dal mi polibek. To, co mě nakonec uzemnilo, byla milost. Ta mě dostala na kolena. Boží dobrotivost nás vede k pokání. Nerozuměla jsem jí. Nedokázala jsem si ji vysvětlit. Nemohla jsem ji řídit, ale také jsem jí nedokázala odolat. Jako déšť v poušti zaplavila utajená bolestivá místa, roztřásla mě a změnila. Srdce se mi rozbušilo z Jeho hlasu. „Miluji tě takovou, jaká jsi,“ řekl. „Ale nenechám tě tak. Dávám ti nový začátek. Dávám ti nové jméno.“ Hanebná, nepoužitelná, divná, tlustá. Tak jsem se jmenovala dřív. Moje nové jméno je úplně jiné…. Milovaná.

Další informace