Fejeton

Jak jsem poprvé letěla letadlem

Je večer, děti se konečně odebraly spát, a my se s manželem rozhodujeme, že se na něco podíváme. U filmu vždycky usneme - zvlášť nepříjemné je to u detektivek, člověk celou dobu přemýšlí, kombinuje, uvažuje, ale kdo je vrah, to se už nedozví, protože ať se snaží sebevíc, dramatické rozuzlení prochrápe. Romantické komedie jsou v tomto mnohem lepší, tam je jasné, kdo s kým skončí a jak vše dopadne, už na začátku – speciální expert na to je můj manžel, který mi natipovaný konec odvypráví hned po úvodní scéně, a co je ještě horší, v naprosté většině případů se trefí.

Číst dál: Jak jsem poprvé letěla letadlem

Jak jsem závodila v běhu

Známé pípnutí signalizuje, že mi právě přišel e-mail. Píše teta Petra, občanským povoláním „teta“ ve školce, kam chodila moje dcera, ve volném čase zapálená běžkyně. Mě a další adresátky informuje, že začíná přihlašování na další ročník Běhu žen, o němž jsme se kdysi bavily a projevily zájem. Přemýšlím, v jakém stavu choromyslnosti bych mohla projevit zájem o něco takového, jako je běh delší než padesát metrů k tramvaji. Dochází mi, že pravděpodobně loni, kdy jsem byla zdravotně indisponována a mohla tedy slíbit leccos. Teď dojíždím na svou lehkomyslnost.

Číst dál: Jak jsem závodila v běhu

Jak jsme se měli o jarních prázdninách

„Vy vypadáte vždycky tak spokojeně,“ zastaví mě neznámá paní na ulici. „Já vás vídám každé ráno.“ Přemítám, jestli si mě s někým plete, špatně vidí nebo má fakt pravdu. Nevím. Baret mám nakřivo, rukavice jsem si zapomněla a suchá kůže na rukou se mi vlivem mrazu loupe a děsně to bolí. Jedno dítě se vrtí v šátku, druhé sebou před chvílí pláclo do kaluže, je mokré a špinavé (nicméně spokojené).

Číst dál: Jak jsme se měli o jarních prázdninách

Jak je těžké býti prvňáčkem (a jeho rodičem)

Je noc a já se ploužím zpět z toalety. V posteli posunu různý počet dětí, který se k nám kdoví jak dostal, a zkontroluju mobil. 6:14. Což znamená, že za minutu vstávám. Ach jo, a já doufala, že budou tak tři. Zlověstná melodie budí Majdu (ta nejhorší varianta). Běžím do koupelny, abych si aspoň vyčistila zuby, než začne brečet, a vzpomínám na zubařku, která mi radila cosi o třech minutách, zubní niti a mezizubních kartáčcích. Ale tak aspoň jsem si je koupila.

Číst dál: Jak je těžké býti prvňáčkem (a jeho rodičem)

Ráno raníčko, dřív než vyjde sluníčko

V pět ráno je hluboká noc a tak bude se spát
Bára však vstává a prý má hrozný hlad
Banán musím oloupat, škoda, že to není jen sen
Není – batole aktivně nadšeně vítá nový den
Když znovu usínám, budí se kojenec Magdalénka
Zase vstávám – krmení, pak zvrací, plenka
A když konečně usoudím, že mohli bychom tedy všichni vstát
Bára si mne oči a vypadá, že se jí chce spát
Nechá se však inspirovat sestrou, je čas vstávat
Protřít si oči a snídani si dávat!

Číst dál: Ráno raníčko, dřív než vyjde sluníčko

Jak jsme si pořídili Kulíška

Trend předškolních dětí dorazil i k nám. Kristýnka jednoho dne přišla s tím, že by doma chtěla mít své zvířátko. Po krátkém váhání jsme souhlasili a hromadně začali uvažovat, kdo by naši domácnost mohl rozšířit. Kristýnka prosazovala kočičku – dvě bydlí v bytě vedle nás, v létě sedí na parapetu, koukají ven, hypnotizují kolemjdoucí a já se kochám představou, co by se dělo, kdyby jednou někomu skočily na hlavu.

Číst dál: Jak jsme si pořídili Kulíška

Jak jsem prožila předvánoční čas

Je asi čtrnáct dnů před Vánoci. Zatímco VŠECHNY ženy kolem mě pečou, smýčí, leští a nakupují, já se chystám na Vánoce trochu jinak, byť přibližně stejně jako každý rok. Znát to budou všichni vysokoškoláci, zápočtový týden a předtermíny zkoušek na školách těsně před svátky jsou naprosto tupý vynález už od dob existence vysokého školství u nás vůbec a způsobují, že studentky zejména ženského pohlaví propadají před Vánoci chronické malomyslnosti.

Číst dál: Jak jsem prožila předvánoční čas

Další informace