Hodina výtvarné výchovy

Nedávno jsem v Bibli narazila na text: „Co člověk zaseje, to také sklidí...“ (Galatským 6,7b) Čeština na to má další navazující přísloví, například to o džbánu, jemuž se trhá ucho nebo o jámě, do níž kupodivu spadne sám kopáč. Nicméně jsou to přísloví pravdivá a v praxi mockrát ověřená. Například...

Bylo to asi ve třetí třídě na základní škole. V zimě a ve výtvarné výchově. Tenkrát jsme dělali celkem zajímavý výtvor – na žlutý skicákový papír jsme nakreslili bílou voskovkou nějaký zimní motiv. A pak se to celé přetřelo černou tuší. Tuš na voskovku samozřejmě nechytla a vzniklo docela pěkné černobílé dílko. Ale vraťme se o pár minut zpátky.

Voskovkou máme nakresleno, teď zbývá natírat na černo. Čenda rozdal pomůcky, má spolusedící Verča šla pro černou tuš. Vtom mě zarazil pohled na naše štětce. Ten Verčin byl nový, krásný, dlouhý, hustý. Zato ten můj – rozvrzaný vypelichaný stařeček, kterého jsem se zatím ani nedotkla, ale on už se sám stihl dobrovolně vzdát několika ze svých štětin.

Zachmuřila jsem se.. To přece není fér. A vtom mi hlavou projel geniální nápad. Ano, určitě už tušíte. Štětce jsem vyměnila. Spolusedící získala můj vypelichaný a já její skvělý. Když chudák dorazila i s tuší, netušíc, jak byla podvedena, jen si povzdechla nad kvalitou našeho výtvarnického náčiní a začala vybarvovat.

Já se také pustila do práce... Co člověk zaseje, to také sklidí. Namočila jsem štětec do tuše, udělala efektní tah přes střed výkresu... a nestačila jsem zírat. Papírem se táhla zelená agresivní tlustice. Týden předtím jsme totiž pracovali s temperovými barvami a nějaký génius „můj“ úžasný štětec pořádně nevymyl, což při letmém pohledu nešlo poznat. Výkres byl v tahu. Jaksi na něm nadbývala jedna barva, které se navíc samozřejmě povedlo voskovku zakrýt, tudíž mému sněhulákovi chyběl prostřední díl, což je u sněhuláků dost podstatná závada.

Výsledek? Zatímco Verča za svůj pěkný výtvor (opravdu pěkný, to se musí nechat, i přes ten odrbaný štětec) vyfasovala velkou jedničku a její práce ještě ten den visela na nástěnce, pro můj futuristický výkres naše učitelka, již několik (desítek) let přesluhující, zjevně neměla pochopení a v mé žákovské knížce se skvěla známka, která bývá považována za hroznou i v normálních předmětech, natož v takové oddechovce, jako je výtvarná výchova.

A co z toho vyplývá? Tak třeba...Ne všecko, co na začátku vypadá dobře, dobře skončí. Taky to může být agresivně zelené.

Ne všecko, co se nám jeví černě, dopadne hrozně. Taky to může viset na nástěnce.

Ten, kdo vypadá pěkně a v pořádku, takový nemusí být.

Odrbaný a nevábně vypadající ještě neznamená špatný.

Přeji vám krásné dny jen s dobrými štětci! (Přísloví 26,27)

Další informace