Jak jsem poprvé letěla letadlem

Je večer, děti se konečně odebraly spát, a my se s manželem rozhodujeme, že se na něco podíváme. U filmu vždycky usneme - zvlášť nepříjemné je to u detektivek, člověk celou dobu přemýšlí, kombinuje, uvažuje, ale kdo je vrah, to se už nedozví, protože ať se snaží sebevíc, dramatické rozuzlení prochrápe. Romantické komedie jsou v tomto mnohem lepší, tam je jasné, kdo s kým skončí a jak vše dopadne, už na začátku – speciální expert na to je můj manžel, který mi natipovaný konec odvypráví hned po úvodní scéně, a co je ještě horší, v naprosté většině případů se trefí.

Rozhodujeme se tedy, že se podíváme na dokument, konkrétně na Letecké katastrofy. Vybereme si jeden díl a o dvacet minut později už s hrůzou sleduji, jak iljušin plný cestujících nechtíc vykuchá ještě víc naplněný saudský boeing, načež se oba řítí k zemi. A to jen proto, že se statní Kazaši v kokpitu jaksi nebyli schopni domluvit. NIKDY nepoletím letadlem! Navíc, takových dílů je v tom seriálu plno. A stále vznikají nové a nové řady. Tak tam mě nikdo nedostane.

Nicméně, taťka slaví šedesátku a jeho spolupracovníci mu věnují šedesátiminutový vyhlídkový let pro tři osoby. Nabídka je mi za nějakou dobu učiněna a říkám si, na druhou stranu, nebuď máslo, všichni lítají, většina si to pochvaluje, neměla ses na ten blbý dokument koukat, poletíš, bude to super a hotovo.

V inkriminovaný den po chvíli bloudění dorazíme na letiště, kde na taťku, mě, dceru (třetí do party) a náš doprovod (potenciální pozůstalí) čeká pilot a cessna. Nasoukáme se do letadla, místa tam je méně než v naší Škodě Octavia, nicméně pan pilot je jiného názoru a mezi pasažéry přibere i druhou dceru a manžela. Seštosujeme se vzadu jako sardinky a pan pilot hudrá, že mu nejde zapnout pás, což ve mně vzbuzuje jisté pochybnosti o dalších překvapeních a eventuálních nedostatcích letadýlka. Motor je nahozen, vrtule se otáčí a uvnitř je hluk jak v provozu železáren.

Rolujeme po dráze, to je tedy rychlost!, a po chvíli se vznášíme – no, není to špatné. Mísí se ve mně hrůza z toho, že jsem pár desítek metrů nad zemí a nadšení, protože to z výšky opravdu vypadá krásně.

 Jenže během stoupání přijde větřík, letadýlko se kymácí, prosedá a trhá sebou, do toho pan pilot spatří paraglidistu a s radostným zvoláním: „Zamáváme mu!“ rozkývá křídla letadla. Asi se mi přeskupují orgány, protože žaludek mám kdesi u krku a srdce u kolen. Letíme směrem na Štramberk, dále se pokouším přežít turbulence a také udělat pár snímků. Když podotknu něco ve smyslu, že jsem si Trúbu z výšky nestihla vyfotit, pan pilot mi chce udělat radost a obkrouží ji ještě jednou s poctivým náklonem. Z pravého okýnka vidím pouze městečko, z levého pouze oblohu. Trúbu nefotografuji, protože se věnuji tiché modlitbě.

Pokračujeme směrem k horám, a náhle mi pohled padne na manžela. Leje z něho jak z konve, a tak se nenápadně zeptám: „Je ti špatně?“ a očekávám něco ve smyslu: „Ne, to jen Bára hřeje.“ Jenže uslyším: „Jo, je mi hrozně blbě.“

A pak, při prolétání nad Lysou horou, následuje řežba jako u Slavkova: manžel naplní papírový pytlík obědem, starší dcera se diví, mladší hystericky brečí a můj stresový hormon zvýší svou hladinu natolik, že mi začnou brnět obě ruce od zápěstí dolů a obě nohy od kotníků dolů. Přemýšlím, že pokud se mi udělá také nevolno, což je v této konstelaci silně pravděpodobné, ani si nepodám pytlík, protože jsem jako ochrnutá. Do toho se na displeji fotoaparátu zobrazí červený rámeček: „Baterie vybita.“ No výborně. Baterie, držák, který normálně nabíjím tak jednou za rok, se vybije zrovna teď, což ale na druhou stranu vůbec nevadí, protože v nejbližších chvílích budu zvracet, a ne fotit. V podobném rozpoložení (ne)spatříme Frýdek a Ostravu. Mladší dcera usne, starší, zcela nepoznamenána žaludečními obtížemi, poposedává po mně a hlásí mi zajímavosti: „Mami, nádraží. Mami, proč je na tom stadionu napsáno FCB? Mami, radnice. Tam jsme byli s tetou Verčou, pamatuješ?“, a já kývám hlavou jako loutka na provázku.   

Ke konci letu brnění odezní a já si tak mohu užít výhled na meandry Odry, ovšem nechval dne před večerem, při finálním přiblížení na letiště už to nezvládnu a rovněž použiji papírový pytlík.

Jsme na zemi. Zatímco mi taťka nadšeně líčí, že cessna má dokonce i ILS, my nenápadně vyhazujeme pytlíky do kontejneru. Jsme rádi, že jsme přežili a že si to taťka užil. A musíme uznat, že výhledy byly opravdu skvostné, zároveň však prosíme eventuální dárce, kteří by někdy přemýšleli, co by nám mohli koupit k jubileím či výročím: žádné vyhlídkové lety letadlem. Žádné lety balonem. Prostě vůbec žádné lety.

Starší dcera má pak zážitek na celý život, o němž nadšeně vypráví všem okolo: „Letěli jsme letadlem, a z naší rodiny taťka blil a mamka taky blila, ale já, já jsem neblila vůbec!“

Další informace