Jak jsem závodila v běhu

Známé pípnutí signalizuje, že mi právě přišel e-mail. Píše teta Petra, občanským povoláním „teta“ ve školce, kam chodila moje dcera, ve volném čase zapálená běžkyně. Mě a další adresátky informuje, že začíná přihlašování na další ročník Běhu žen, o němž jsme se kdysi bavily a projevily zájem. Přemýšlím, v jakém stavu choromyslnosti bych mohla projevit zájem o něco takového, jako je běh delší než padesát metrů k tramvaji. Dochází mi, že pravděpodobně loni, kdy jsem byla zdravotně indisponována a mohla tedy slíbit leccos. Teď dojíždím na svou lehkomyslnost.

Užuž chystám odpověď s omluvou, když vtom začne hlodat červ: Neměla bys to přece jen zkusit? Mladá ženská, a nechce se jí uběhnout pár (set) metrů? Navíc, Petra píše, že velmi početné týmy mohou získat finanční injekci pro školu. Ale nesmysl, ten víkend přece budeme mít návštěvu. Nebo že bych do toho zatáhla i návštěvu? Píšu návštěvě, zdali by se běhu nechtěla zúčastnit. Kamarádka mi odpovídá, jestli jsem někde neupadla na hlavu. Vsugeruju jí, že týmy s hojnou účastí získají peníze a je tudíž prakticky její morální povinností postavit se na start. Podvoluje se. Přihlašujeme se – samozřejmě na nejkratší trasu, dva a půl kilometru.

Přichází očekávaný i obávaný den. Je začátek června, míříme do Nové Karoliny, toho hrozného obchoďáku, kolem kterého poběžíme, slunce praží a my dostáváme příhodně černá trička. Navleču si na něj ještě oranžovou vestu se sluníčkem a názvem školy, abych správně reprezentovala, a vzpomínám si, že takovou měla i dcera, když se školkou někam jeli.

Před jedenáctou se trousíme na start. Jsem nervózní. Je za pár minut jedenáct, když mi dochází, že bych měla vyhledat toaletu, protože s plným močovým měchýřem se mi asi nepoběží úplně komfortně. Probíhám Novou Karolinou, toaletu však nenacházím a navíc se po tomhle stometrovém rozběhu cítím unaveně. Děsím se, co mě potká.

Na startu se sešikujeme ke konci, abychom, jak podotýká kamarádka, měly tu správnou psychologickou vzpruhu, když budeme ostatní předbíhat. Nesdílím její optimismus a mám vidinu, jak do cíle přibíhají všichni, pak dlouho nic a pak teprve já. Ozve se startovní výstřel. Chvíli trvá, než se závodnice, kterých je asi šest set, rozběhnou. Lidé nás povzbuzují, televizní kamery nám koukají až do krku. Proběhneme kolem obchoďáku, míříme k Trojhalí, jehož krásu momentálně nejsem schopna docenit, a hele, kopeček! Přemýšlím, jestli ho zvládnu vyběhnout, a kamarádka mě hecuje slovy: „Vidíš, sem ti to říkala, tady začnou odpadávat,“ a má pravdu, prvních několik ženských skutečně předbíháme. Navíc za chvíli míjíme ceduli, oznamující, že máme za sebou první kilometr. Říkám si, že nakonec to snad nebude až tak hrozné. Pokračujeme kolem řeky, trasa se otáčí a máme tak možnost vidět, kolik závodnic je před námi. Rychlost slečny, běžící na prvním místě, mi připadá neuvěřitelná. Vidíme ovšem také, kolik závodnic už jsme nechaly za sebou, což rovněž není marné. Obdivuji všechny vozíčkáře a mamky s dětmi, to jsou největší borci!

Na druhém kilometru přichází krize. Trasa vede do kopce, navíc po asfaltové cestě, slunce pálí a já zcela vážně uvažuji, že zpomalím a přejdu do chůze, jak to dělají některé závodnice. „Už se blížíme k cíli! Před cílem zrychlíme, jo?“ je natěšená kamarádka. Kdybych mohla, tak se hystericky zasměji. Nicméně nezpomalím.

Dobíháme zpátky k Nové Karolině. Za chvíli tam budeme! Pěkně v chládku a ve stínu si dvacet metrů před cílem lebedí u fontánky na trávě naši manželové a celkem šest dětí (tssss!). Když nás spatří, mávají a křičí: „Mamko, běž!“, což způsobí, že do cíle doběhnu se ctí a dokonce se zrychlením.

Užívám si, že jsem přežila, dokonce dostávám medaili (tedy, dostává ji každý). Soukromě se naparuji jako krocan, protože jednak jsem celou dobu vydržela běžet, jednak mě mile potěší i můj výsledný čas. Jdu se upravit na toaletu. Pohled do zrcadla je pro mě šokem – v obličeji jsem červená jak spartakiádní trenky, tak proto se na mě lidé podivně dívali.

Uchylujeme se do fast foodu, abychom z té námahy náhodou nezhubly, a večer mě mile překvapí mail od tety Petry, která píše, že náš početný tým obsadil třetí místo a vyhrává finanční injekci. Těší mě, že si peníze užijou děti momentálně navštěvující školku, do které má dcera tak ráda chodila. A možná, možná se příští rok zase zvetím a poběžím znovu.

Další informace