Jak jsme se měli o jarních prázdninách

„Vy vypadáte vždycky tak spokojeně,“ zastaví mě neznámá paní na ulici. „Já vás vídám každé ráno.“ Přemítám, jestli si mě s někým plete, špatně vidí nebo má fakt pravdu. Nevím. Baret mám nakřivo, rukavice jsem si zapomněla a suchá kůže na rukou se mi vlivem mrazu loupe a děsně to bolí. Jedno dítě se vrtí v šátku, druhé sebou před chvílí pláclo do kaluže, je mokré a špinavé (nicméně spokojené).

Vzpomínám, jak jsme dneska zase přiběhly ke škole v 7.55, čímž jsme školní řád natáhly až k prasknutí („Žáci jsou povinni být ve třídě nejpozději v 7.50“). Cestou vedeme zajímavou konverzaci: „Kristýnko, paní učitelka sice zatím říká, že to nevadí, když přijdete pozdě, ale za chvíli to vadit začne.“ Nic. „Kristýno, slyšíš mě,“ poklepu jí na rameno. Otočí se ke mně: „Co?“ Zatnu zuby a opakuji, že jednou pozdní příchody začnou vadit. Bezelstně na mě upře velké modré oči: „A proč jako?“ 7.58 vychází z šatny a přemítavým krokem se šine ke třídě. Zahulákám: „Spěchej!“ Otočí se, vrátí ke hlavním dveřím a přeptá se: „Říkala jsi něco?“ Mám dost.

Nicméně, od této scény je na týden pokoj. Začínají totiž jarní prázdniny! Aspoň bude chvíli klid.

Pondělí – Jsem natěšená, že ráno nemusím pořádat obvyklé vstávací manévry, kdy lezu z postele nevhodně brzy a celé ráno se nepohybuji jinak než během. O půl sedmé, jen o chvíli později, než je obvyklá doba buzení do školy, slyším z dětského pokoje Báru. Cloumá s postelí a huláká na starší sestru: „Kiki! Kiki, vstávej!“ Školačka, která se v normální dny nemůže vyhrabat z postele dřív než patnáct minut po budíčku a s hudráním, tentokrát během deseti vteřin slézá dolů a společně podnikají frontální útok na ložnici.

Přichází e-mail od paní učitelky třídní. Máme laskavě zkontrolovat dětem vlasy, jelikož ve třídě se rozmohly vši. Jen zprávu dočtu, drbu se ve vlasech. Zavelím ke kontrole. Zatím to vypadá, že se nám ty potvory vyhnuly.

Úterý - Celé dny posloucháme písničky z Happy house, anglické učebnice mé dcery. Mám hlavu jako pátrací balon, CD začíná být poškrábané, jak ho stále někam schovávám a dcery ho stále nalézají. Dvou a půlletá Bára začíná přeříkávat anglické fráze.

Je však nutné trénovat aspoň logopedii. Kristýna má přečíst větu a pak ji opakovat nazpaměť. Záměna Sněžky za Švašku mi přivodí záchvat smíchu.

Večer následuje jedna věta, kterou slyšet nechcete: „Mami, ostříhala jsem Báře ofinu,“ přiběhne za mnou Týna a v ruce drží naše největší nůžky. Barbora má z dlouho pěstované ofiny jen zbytek a na něm zuby. Těžko najít správné slova.

Středa – Další den má manžel volno a tak se vydáváme na haldu. Na vrcholu je zelená tráva a ze země na třech místech stoupá pára. Najednou se mi vybavuje příběh, který jsem viděla v Osudových okamžicích, jak v Brně někdy v sedmdesátých letech vystoupila paní z tramvaje, země se propadla, pohltila ji a už ji nikdy nikdo neviděl. Měla bych přestat koukat na televizi. Výlet je povedený a zakončený návštěvou kavárno-restaurace v centru města. Oběd se všemi dětmi má do pohodového daleko, osobně se s námi ale rozloučí majitel restaurace a mile mě překvapí, že neřekne: „Víckrát se mi už tady neobjevujte“ a dokonce nás pozve na karneval.

Čtvrtek - Při uklízení objevím krabici věcí ze střední školy. Mimo jiné papíry se zapsanými hláškami spolužáků a profesorů („Jaké znáte památky ve Francii?“ „Mount Everest.“ „Cože???!!!“ „Ne, já jsem chtěl říct Eiffelovka.“, případně zasedací pořádek ve třídní knize, kde byla naše jména pozměněna kreativními a zlomyslnými spolužáky na Konrad Wallenrod, Ibn Rošd, Ervin Měch nebo Julius Fučík, z čehož měl starý dějepisář málem infarkt). Najdu nicméně i učebnice francouzštiny a pevně se rozhoduji, že si téměř pozapomenutý jazyk zase oživím. Večer se uklízím do postele s učebnicí. Záhy mě přepadá skepse, když objevím passe composé, gérondif, imparfait, subjonctif a podobné lahůdky. Jak jsem to někdy mohla umět?

Pátek - Dopoledne někdo zazvoní. Ozvu se domácím telefonem. Prý pošta. Mladík mi vtlačí do ruky balík a než se vzpamatuju, je pryč. No nazdar, přebrala jsem jakýsi balík, to budou beztak nějaké neobjednané kosmetické nebo vitaminové preparáty, pak to budou chtít zaplatit a když odmítnu, budou mě strašit exekutorem a já strávím hodiny na internetu, abych hledala paragrafy, jak se proti tomu bránit. Zamračeně prohlížím krabici. Dokonce je na jméno dcery, ještě lepší! Podezíravě ho otevřu. Objevím lego! Vzpomenu si na jakousi soutěž, které jsme se svého času účastnili (dcera poprvé v životě). Nedůvěra se změní v čirou závist. Tak já, která celý život soutěžím, nikdy nic nevyhraju a Kristýna, která soutěží prvně v životě, má hned lego. To jsou poměry! Lego obsahuje buldozer, a tak nemá radost jen dcera, ale i manžel.

Sobota – Majda se plazí! Naše miminko udělalo další vývojový skok! Radost mi kazí pouze fakt, že dcerka na své první pouti dospěla ke králičímu záchodku, který je vyndaný vždycky, když je králík venku z klece, a do každé ruky si nacpala minimálně deset bobků, které se jala konzumovat.

Dnes vaří večeři manžel. „Tady napravo vždycky bývala skořice, ne?“ dumá, když dosype koření na žemlovku. V ruce drží kořenku s nápisem paprika pálivá. Jíst se to dalo.

Neděle - Dnes jdeme na oslavu narozenin k pratetě. Vyznamená se zejména babička, která přecení Báru, a tak jí dá do ruky talíř s dortem, aby ho odnesla ke stolu, načež je dort během deseti vteřin a dvou metrů vyklopen na koberec, a podcení Majdu, kterou si vezme k sobě ke stolu, načež kojenec strhne ubrus. Přemýšlím, za jak dlouho by bylo vhodné se u pratety zase ukázat, aby to psychicky snesla.

A navíc… spousta našich kamarádů bydlí ve vedlejším okrese. Zatímco nám prázdniny končí, oni se radují, protože jim právě začínají! Grrr….

Další informace