Jak umíral slavíček

Seděl na růžovém keříku, tak pěkný, mladý, přívětivý. Jeho očka se dívala po krásném jarním světě. Všechno ho těšilo – vždyť sám byl stvořený k tomu, aby každého potěšil.

Jmenoval se Slavíček. Vloni měl dva bratříčky a dvě sestřičky – ze všech se stali zpěváci, a tak letěli do světa za svým svatým povoláním: chválit Boha a těšit lidi.

Když se někdo jen tak ledabyle podíval na malého Slavíčka, ani by nevěřil, z jaké je známé rodiny, a že tak krásně zpívá, že ho ještě nikdy žádný zpěvák nepřevýšil. Vždyť on měl tak jednoduchý popelavý kabátek bez ozdoby. Když pootočil svou hladkou hlavičku, hned jsi viděl, že musí být velmi přívětivý a milý a také byl.

Proto ho každý, ale každý měl rád, kromě všelijaké té škodlivé havěti.

Pod růžovým keříkem tekl potok, takový pěkný, plytký potůček. Slavíček k němu slétl a ti dva si spolu začali povídat.

Prosím tě, potůčku, dovolíš mi napít se vody?“

Ach, proč ne? Jen se napij, abys zase mohl tak krásně zpívat. Ani nevíš, jak se mi to v noci poslouchá, nemůžu jinak, musím ti pomáhat. Přál bych si, aby celý rok bylo jaro, a ty abys nemusel odlétat pryč.“

A já zase potůčku, kdyby tebe nebylo, snad bych ani nepřežil. My jsme jeden druhému dobrou pomocí.“

Tak sbohem, Slavíčku“ volala voda v potůčku. „Co mám vzkázat tvým bratrům a sestrám, když na ně natrefím?“

Že je dám pěkně pozdravovat, a aby jen věrně zpívali. Tak snad naučíme lidi chválit Boha, a že já se mám z Boží vůle vždy dobře, jen je mi někdy za nimi smutno. A aby mě některý z nich přišel navštívit, pokud bude moci!“

V tom přiletěla včelička. „To vyřizuješ zbytečně,“ říká, když se pozdravili. „Jestliže tvé bratry všude potřebují tak, jako my tebe, sotva je Pán Bůh pustí na návštěvu, když je život tak krátký!“

Ach, včeličko moje, každý mi říká, že mne potřebujete!“ vzdychl si Slavíček. „A já ani nevím, na co komu jsem!“

Letí chvíli spolu a sednou si na bohatě rozkvetlý růžový keříček.

Dobré ráno, růžičky! Smíme mezi vás?“

Dobré ráno, Slavíčku, a vítej!“

Dáte mi med?“ prosila včelička.

Dáme, rády. Ale musíš si ho najít. Nevíme co to s námi je, už jaksi odkvétáme.“

Ach, co by, vždyť jste stále tak pěkné,“ odporuje Slavíček. „Když cítím vůni, kterou Boha chválíte, hned se mi chce zpívat.“

Ach“ ohlásí se malá polorozkvetlá růžička. „Já jsem se na tvůj zpěv včera probudila. Nebýt tebe, možná bych ještě i dnes spala.“

Nuž, my si jeden druhému pomáháme žít pro našeho Stvořitele. Ale co je ti růžičko,“ přeskočil Slavíček na druhou větičku „jsi nějaká bledá!?“ dívá se na roztřesenou, zežloutlou růžičku.

Já nevím, Slavíčku. Mně je tak divně. Všechny síly mne opouštějí, ani vonět už nemůžu. Zdá se mi, že musím umřít. Dobře, že jsi přišel. Můžu se s tebou alespoň rozloučit, a že mi ještě naposledy zazpíváš?“

V Slavíčkových očkách se zaleskly slzy. Pohladil zobáčkem povadlé lístky květinky a dal se do zpěvu. Při tom krásném zpěvu se rozvoněly všechny růžičky, potůček hrál vlnkami doprovod a umírající růžička usínala, lístečky jí pomalu odpadávaly – umřela!

Slavíček se odebral, že musí domů. Včelička letěla s ním. „Včeličko, nevíš, proč musíme umřít?“ říká cestou.

Nevím, Slavíčku.“

Mně je té růžičky tak líto. Jak jí jen při tom umírání bylo, bolelo ji to?“

Naše nebohá královna říkávala, že když včelička žila podle Boží vůle a podle Božích příkazů, a pak jí Pán Bůh přikáže zemřít, že to nebolí. A neboj se, vždyť ta růžička jednou bude žít ještě krásněji. Naše nynější královna mi řekla – a ona viděla kus světa a je nejmoudřejší včelkou snad na celém světě – že, když květinka zemře, zůstane po ní takové suché semínko, a tomu semínku, že dal Pán Bůh život. Ono se v zemi vylíhne jako naše vajíčka a vyroste, a to nejen ta stejná květinka, ale z té jedné je mnoho jiných. Takže po smrti vždy přichází ještě jeden život, krásnější, než ten první.“

Zeptej se prosím, včeličko, té tvé královny, co bude se mnou, když i já umřu!“

Dobře Slavíčku. A lítej s Pánem Bohem, musím už zanést domů med, mám ho mnoho. A zpívej pěkně tam někde blízko nás, naše královna měla v těchto dnech mnoho starostí, nemohla ani v noci spát, vždyť to není maličkost spravovat tak velkou říši, jako je ta naše. A tak ráno říkala: ´Kdyby Pán Bůh nebyl stvořil toho Slavíčka, kdo by nás v noci potěšil?´“

Ale, opravdu?!“ zaradoval se Slavíček.

No tak i dnes budu z celé síly zpívat, abych vás všechny rozveselil.“

Včelička odletěla, i Slavíček zmizel v javorovém háji. Tam ho radostně přivítaly stromy, vždyť se hned pustil do práce - čistit je od škodlivého hmyzu.

A tak žil Slavíček, a každý v tom království přírody o něm musel vydat svědectví, že činil dobře, kde jen mohl, na každém místě, že žil podle Boží vůle.

A to bylo na něm tak zvláštně pěkné, že i když ho lidé jmenovali králem zpěvu, psali o něm v knihách i novinách, pokoušeli se ho napodobovat na houslích, na píšťale i zpěvem, přece se nikomu nepodařilo ho napodobit. Proto u nich byl ve velké vážnosti, ale on o tom všem nevěděl. Měl jen jednu svatou povinnost, pro kterou žil: chválit Stvořitele, potěšovat Jeho stvoření, a dělal to věrně. Když s ním byl Pán Bůh spokojený, o jinou chválu ho ani nežádal.

Minulo jaro, umřely všechny divoké růže, a Slavíček, když je viděl umírat, přestával zpívat, a sedával velmi zamyšlený na keříku. Jednou přišla velká bouřka a krupobití, a když přešla, všechno bylo zpustošené! Všechna ptáčátka si musela na sluníčku sušit své šaty, byly promoknuté na nit. Skoro všechna měla poničená hnízdečka. Není divu, vždyť i velké stromy v horách vítr vytrhal i s kořeny a voda se tak valila, že s sebou brala vše, co našla. Slavíček, jak byl mokrý, přeletoval z místa na místo, těšil, kde jak mohl, obzvlášť stehlíky a jiné ptáčky, kteří naříkali nad svými mrtvými mláďátky. Těšil i polámané květinky. A jak tak létal, našel i svou kamarádku včeličku, polomrtvou, zkřehlou, jakoby vydechla naposled. Opatrně ji vzal do zobáčku a zanesl na ten keřík, kde to jaro spolu seděli, položil na lístek, aby ji sluníčko vysušilo a ohřálo. Když se hned neprobrala, začal jí zpívat. Ach, zpíval tak pěkně, jako ještě nikdy, až se to rozléhalo háji a dolinami, tím zpustošeným krajem. Vody v potůčku bylo mnoho, hrála jako nějaký vojenský hudební orchestr. Všechna ubitá, zkřehlá a smutná ptáčátka se rozveselila, i polámané květinky, ba i ty mušky a broučci poletující vzduchem. Polámané stromy přestaly sténat. Ach, všechno ožívalo při té krásné Slavíčkově písni, ale nikdo nevěděl, co jej stála. V starosti o druhé zapomněl Slavíček, že je velmi, velmi potlučený. Obzvláště hlavičku sotva držel nahoře, ubily mu ji ty ledové kameny. Byl také celý zkřehlý zimou, když tady seděl tak mokrý. Dozpíval ještě jednu dlouhý trylek, a tak dlouho jej utěšeně táhl, jakoby mu nemohl najít konce, div mu malé srdíčko hrdlem nevyletělo. Ach, tak se ze vší síly namáhal ještě jednou chválit Stvořitele, i když jeho hnízdečko bylo zničené a neměl dnes večer kde sklonit ubolenou hlavičku, přece Ho v té žalosti chválil a potěšoval Boží stvoření. Trylek najednou skončil. Slavíčkovi se zakalila očka, hlavička se mu zkroutila, srdíčko přestávalo bít, a on padl mezi husté lístky růžového keříku.

Co je ti, Slavíčku“ zavolala jím vzkříšená včelička a slétla mu na pomalu, těžko oddychující hruď.

Už vím, včeličko, jaké to je umírat. Řekni potůčku, ať pozdraví mé bratry, aby jen zpívali, až zase přijde jaro, že já už jsem dozpíval. Když Stvořitel volá, není těžké umřít.“

Včelička začala plakat, zavolala ptáčátka, aby spolu naříkali.

Jak my jen, Slavíčku, budeme bez tebe, kdo nás bude těšit zpěvem?“

Najednou se ještě jednou otevřel malý zobáček a pěkným hláskem – ach jak pěkným! – tichounce a stále tišeji Slavíček zazpíval naposled a skonal.

Umřel nám Slavíček! Umřel nám Slavíček!“ zvěstovala včelka žalostnou zvěst, kudy letěla, a horami zavládl smutek, který nejde opsat. Ptáčátka zapomněla na svoje ztráty a měla starost, jak pochovat Slavíčka.

I přišel havran, černý jako uhel, snesl ho uctivě na zem, položil ho na mechové podušky. Přišel krtek a začal kopat hrob. Ptáčátka jej vyložila mechem, peřím a květinkami, a položila Slavíčka do těch voňavých podušek. Doletěly včeličky i s královnou a začaly hrát. Voda v potůčku jim pomáhala. Větříček ohýbal fialovo-bílé zvonečky, zvonily všechny. Sluníčko svítilo, když broučci hrobaříci zasypávali hrob.

A tak pochovali Slavíčka a velmi po něm smutnili, velmi jim chyběl. Ach, když on tak věrně až do konce plnil svou svatou úlohu: chválit Stvořitele a potěšovat stvoření!

Jak plníš úlohu, kterou ti svěřili? Budou lidé nad tebou a za tebou někdy takto plakat? Bude i s tebou spokojený svatý Bůh dnes a až do konce?

Pokud ne, co potom?…

Další informace