Jak je těžké býti prvňáčkem (a jeho rodičem)

Je noc a já se ploužím zpět z toalety. V posteli posunu různý počet dětí, který se k nám kdoví jak dostal, a zkontroluju mobil. 6:14. Což znamená, že za minutu vstávám. Ach jo, a já doufala, že budou tak tři. Zlověstná melodie budí Majdu (ta nejhorší varianta). Běžím do koupelny, abych si aspoň vyčistila zuby, než začne brečet, a vzpomínám na zubařku, která mi radila cosi o třech minutách, zubní niti a mezizubních kartáčcích. Ale tak aspoň jsem si je koupila.

Vstává i Bára a vehementně se dožaduje jogurtu. Majda začíná natahovat, takže ji beru do náruče, aby nemuseli začít vstávat i sousedi. Na řadě je nejtěžší úkol – vzbudit prvňačku Kristýnku. Jestli existuje rozdělení na sovy a skřivany, pak má dcera je velitelem sov. Prospala by i bombardování a navíc sídlí na patrové posteli, takže je těžké se k ní jen dostat. Rozsvítím, popřeju dobré ráno, nic. Snažím se dosáhnout na nějakou část těla. Prostrčím ruku šprušlema a pohladím ji po vlasech. Nic. Začínám být hlasitější, drbu ji na hlavě a lehce tahám za nohu. Odpovědí mi je zamručení. Posune se, abych na ni nedosáhla. Zvolím taktiku „mnějetovšeckojedno“ a odcházím z pokoje. Vracím se za deset minut, kdy je částečně vzhůru a sděluje mi, že Míša taky nedávno přišla pozdě a oni už byli v tělocvičně. Spolknu klasickou rodičovskou větu o tom, kterak mi je zcela jedno, co dělá nějaká Míša. (Pokud vás napadlo, proč nenastavíme nějaký uchorvoucí budík, tak to je proto, že ani hlasitý zvuk budíku deset centimetrů od ucha ji nevzbudí.)

Když ostatní snídají, slézá z postele a ničí mě větama „Mami, kdy budou Vánoce?“ „Mami, co dostane Kulíšek na Vánoce?“, místo toho, aby nebohému Kulíškovi dala aspoň najíst. Po několika urgencích se vrací do pokoje, sedne si před klec a začne konverzovat: „Ahoj Kulíšku, dáš si granulky? Jak ses vyspal?“, zatímco králík hladově kouká. Další holky už mají po snídani, chystám plínky a oblečení. V 7:10 se Slečna Skvělá vynořuje v obýváku a sděluje mi, že tu je jako na tu snídani. Tlak mám rázem 200/150, řeknu pár klasických rozhodných rodičovských vět a posílám ji do koupelny.

Holky jsou přebalené a oblečené. Češu Kristýnku a ptám se, jestli si včera večer vlasy rozčesala, protože tohle je hrozné a s takovou bude mít za chvíli dredy. Odpoví mi, že Lee, jejich třídní asistent, ten černoch, má taky dredy. Mám chuť výt jako vlk.

Vycházíme lehce po půl osmé. Majdu mám na sobě uvázanou v šátku, Báru vedu za ruku, jsem zpocená až někde a dumám, že jestli budeme chodit čím dál později, jak to máme ve zvyku teď, zákonitě se jednou dostaneme na tu časovou linii, po jejímž překročení už se do třídy včas nedostane. Kristýnka je veselá, poskakuje, zpívá si a dotazuje se mě na tisíc věcí: „Mami, generál Škarvada už umřel? Mami, za kolik dní PŘESNĚ budou Vánoce?“

U školy potkáváme tatínka Kristýnčiny nejlepší kamarádky. Rozumíme si beze slov. Vypadá podobně zráchaně jako já. „Romča zase včera vybuchla a jela se uklidnit do Tesca,“ sděluje mi a já se usměju při vzpomínce na kamarádku. Uklidňuje mě, že to u někoho vypadá podobně jako u nás. Protože rána mají grády, odpoledne ale taky – a možná větší.

Pokud si vzpomínáte na své slabikáře s ilustracema Heleny Zmatlíkové (případně s pionýry, záleží na datu narození) a matematiku plnou čísel, vězte, že dneska jsou jiné METÓDY (alespoň u nás). Matematika se učí jinak, jejím základním principem je to, že na všecko děti mají přijít samy a paní učitelka nám na třídních schůzkách kladla na srdce, abychom dětem neradili a nepomáhali (tímto tedy děkuji profesoru Hejnému, zřejmě je zasloužilý rodič). Čeština se bere genetickou metodou – slova se rozkládají na jednotlivá písmenka, písmenka se skládají ve slova. Plusem je to, že dcera po měsíci ve škole čte věty napsané velkým tiskacím písmem, lehkým minusem (který kyne každé odpoledne) je potřeba delšího tréninku.

„Pojď hláskovat!“ volám odpoledne na dceru a lehce mě šimrá v žaludku. „Koláč,“ říkám první slovo. „K – O – L – Á – Č,“ odpovídá Kristýnka. Tak že by to dneska šlo? „Bazén,“ nahazuju druhé slovo. „B – A – Z – N,“ dumá dcera. „Máš tam chybu,“ upozorňuju. „B – A – Z – N,“ odpovídá a ze sedu na gauči se sesouvá do pololehu. „Ne, jedno písmenko ti tam chybí. Bazén!“ „B – A – Z – N,“ sděluje mi dcera. „Říkáš mi to potřetí špatně. Jedno písmenko tam chybí, bazén!“ přejíždím si rukou po čele. „Hmm…“ dumá Kristýnka, „B – A – Z – N – É?“ „Skoro dobře,“ ocením, „ale dvě písmenka jsi přehodila.“ „Hmmm,“ zamýšlí se dítě. „B – A – Z – N?“ „NE!“ nadskočím. Který cvok tu metodu vymyslel? Instruuju, aby poslouchala, a několikrát výrazně zopakuju slovo bazén. „B – E – Z – N – É?“ navrhuje přemýšlivě. Začíná mi být horko. Týna se svalila do lehu a nohy si dává nahoru. „Říkáš to čím dál hůř,“ děsím se, že teď už slovo nedáme do kupy. „B – A – Z – N – É?“ říká dcera, jako by se nechumelilo a mně zase stoupá tlak. Šalamounsky odcházím do kuchyně, kde se mi manžel potají chechtá, a navrhuju střídání. Připravuju večeři. Bára mi pomáhá a snaží se pít vodu s jarem. V obýváku se zatím ozývá zoufalé úpění (manžela). Přijde za pět minut, že by tu večeři rád dodělal. Vracím se. Kristýna mezitím sjela až pod stůl. Nadechuju se, přikazuju, aby si normálně sedla. Za několik minut vyhláskuje zámek, dárek a podobné hity, nakonec i ten bazén. Podepisuju splnění hláskovacího úkolu a fakt, že jsme teprve ani ne ve třetině A4 a slova jsou rozepsána až do konce listopadu, mi nahání husí kůži.

Na řadu přichází čtení. TETA JULA MÁ MIMI. „T – E – T – A,“ čte Kristýnka. Co by to mohlo být za slovo? „Táta?“ navrhuje. „Ne, něco trošku jiného,“ upozorňuju. Po třech minutách přemýšlení nahodí: „Táta?“ „Ne, ale zní to trochu podobně,“ snažím se jí lehce pomoct. Po dalších třech minutách přijde s oslňujícím návrhem: „Titi?“ Vyletím a naštvaně jí sdělím, že slova, která nedávají smysl, mi nemá říkat vůbec. Napruží se, že se prý snaží. „Táta?“ navrhuje za dalších pár minut. Mám chuť začít se hystericky smát. „Teta?“ řekne po chvíli. No vida, tak dál. Po dvaceti minutách končíme.

Zbývá psaní. Na to, že je levák a tužku drží jako kopyto (to má po matce), to vypadá docela pěkně. Časy, kdy ignorovala okraje a na konec řádku napsala půlku O, protože celé se tam nevlezlo, jsou pryč. Dokončuje úkoly a balí věci do aktovky. Je spokojená. Matematika ji baví, je fascinovaná, že se jí daří číst slova a věty a umí napsat skoro všecka písmenka. No jo, ale kdo myslel na chudáky rodiče?

Další informace