Guth – Jarkovský by se divil

Z Kristýnky (4,5 měsíců) se pomalu, ale jistě stává pěkné šídlo. Guth – Jarkovský, známý to vychovatel a autor knih s tématikou společenského chování, by se asi divil...

Situace 1 (rychlík R 730, Ostrava – Brno)

Ačkoli s dcerou, naštěstí spící, sedíme v oddíle pro cestující s dětmi do 10 let, kupé se hemží studenty, kteří momentálně na děti asi nemají ani pomyšlení, jakožto i dámou, která vodila děti k pediatrovi, když Hrad dobyl Gustáv Husák. Za Kojetínem se Kristýnka probudí a protože za oknem nic zajímavého není, začíná hypnotizovat studenta, sedícího naproti.

Kdepak na ni s rčením „Seď panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě...“, žádný ostych, žádná zdrženlivost. Soudě podle tlustých skript s výmluvnými obrázky se jedná o medika, který na bezzubý vychechtaný úsměv malé madam reaguje nanejvýš rozpačitě a neustále si posouvá padající brýle. „Hihihihi!“ výská dcera nadšeně s široce otevřenýma modrýma očima a lišácky rozcuchanými vlásky a hoch na ni kouká s nervózním úsměvem. Nerovný boj záhy prohrává, játra ho přestanou zajímat, nacpe si skripta do batohu a usíná (nebo to aspoň předstírá). Další obětí se tedy stává korpulentní dáma, které zrovna spadlo kolečko salámu. „Hihihihi!“ piští nadšeně moje malé, nevinné miminko bez jakéhokoli soucitu a já uvažuji, že opustím kupé (jenže není kam). Paní je naštěstí velmi přátelská, a tak malou baví různými opičkami (na téma „Já už nemám zuby, ty ještě nemáš zuby“), což brouk kvituje s radostí. Musím říci, že nesmírně ošklivé brněnské nádraží poprvé vidím s radostí.

Situace 2 (luxusní restaurace)

Ne, opravdu nechodíme do drahých restaurací. Jen jsme po celodenním výletě byli tak unavení, že jsme do nějaké zabloudili a nedívali se vpravo vlevo. Když mi moji od malé oslintanou bundu odnesla číšnice a ještě mi přisunula židli, došlo mi, že to asi nebude až tak úplně pro nás. Opatrně jsem se rozhlédla kolem. Za námi seděli starší manželé, pán v obleku, paní v kostýmku, kteří o něčem sofistikovaně hovořili. A u dalších stolů trůnila způsobná rodinka, další manželé... Já se svými kalhotami zespod od bláta, pohorkami, mikinou rovněž oslintanou jsem jaksi nezapadla. Manžel sice oslintaný nebyl, zato měl čtrnáctidenní strniště. Číšnice si to přihasila s jídelním lístkem. Vypadalo to, že v naší cenové relaci je akorát tak příloha, možná ještě s hořčicí. Kristýnka, znalá chování v restauraci, své znechucení vyjádřila krknutím, akorát tak hlasitým, aby bylo slyšet po celé místnosti. Hosté se začali rozhlížet... A když mi na mikinu vyhodila zbytek oběda zrovna v ten moment, když se dívala na starší paní, která zrovna vkládala do úst sousto gratinovaných brambor, rozhodla jsem se, že vyklidím pole. Manžel urychleně zaplatil ty dva zákusky, co jsme si dali, a následoval mého příkladu. Příště si doma uděláme topinky.

No, i když na pravidla slušného chování má přece jen ještě čas. Pokud ji je bude mít kdo naučit... Je to se mnou totiž čím dál tím horší, zvlášť teď, ve zkouškovém období. Kolikrát se přistihnu, že i když malá dávno spí, rytmicky se kývám sem tam a v hlavě se mi honí náročná manželova ukolébavka: „Japapapapapapá, japapapapapapá...“ Včera jsem v supermarketu houpala nákupní vozík. Manžela, který si leží na břichu a čte, chválím, jak pěkně pase koníčky a když tak náhodou usne, budím ho, protože na břichu spát nesmí (kvůli syndromu náhlého úmrtí kojence). U pohádek, vyprávěných malé, neznám konec a u písničky si nemůžu vzpomenout na další sloku. Naopak své vědomosti, které potřebuju ke zkoušce, automaticky při čtení veršuju („Státy, které jsou pro každou špatnost, způsobily, že smlouva nevstoupila v platnost“). Cukroví se neodvažuji péct a obávám se, že po předvánočním úklidu už nikdy nic nenajdu. Ach jo.

Další informace