Jak jsem prožila předvánoční čas

Je asi čtrnáct dnů před Vánoci. Zatímco VŠECHNY ženy kolem mě pečou, smýčí, leští a nakupují, já se chystám na Vánoce trochu jinak, byť přibližně stejně jako každý rok. Znát to budou všichni vysokoškoláci, zápočtový týden a předtermíny zkoušek na školách těsně před svátky jsou naprosto tupý vynález už od dob existence vysokého školství u nás vůbec a způsobují, že studentky zejména ženského pohlaví propadají před Vánoci chronické malomyslnosti.

Já tentokrát nemám ani zápočty, ani zkoušky, ale po půlročním pachtění dokončuji diplomovou práci o vztazích České republiky s Izraelem. Zatímco Kristýnka ve školce trénuje koledy na besídku, dokonce peče cukroví, a maminka mi volá, abych jí poradila, jaké druhy má JEŠTĚ upéci, já dokončuji ekonomické vztahy, nevládní vztahy, závěr a na úplný závěr úvod. Potom je třeba opravit gramatické chyby (děsí mě, kolik jich nacházím a ještě víc mě děsí, kolik jsem jich nenašla), stylistické chyby, grafiku, dopisuji seznam literatury a především doplňuji citované zdroje. O mém vedoucím práce a o zásadách citování se mi pravidelně v noci zdává, zatímco ve dne mi v uších zní, kdoví proč, píseň „Hoši od Zborova, klidně pod zemí spíte, vy se nikdy více domů nevrátíte,“ což způsobuje mou poněkud pochmurnou náladu, a fakt, že mí rodiče si za okno pořídili izraelský svícen, mi na návštěvě, kterou jsem prve považovala za odpočinkovou, přivodí lehké tiky v oku. Debata s mojí tetou, vysokoškolskou učitelkou, která si stěžuje na své diplomanty, z nichž prý jeden je horší než druhý, mě rozesměje jen do té doby, než si uvědomím, že možná právě v tu dobu někde sedí můj vedoucí práce, pojídá cukroví a hořekuje, jak výjimečně hloupé studenty tento rok má. Práci odevzdávám na sekretariátu katedry pět dní před Vánoci a jdu se uklidnit do školního bufetu, kde je to jak u vyjedeného krámu, protože KDO by taky jezdil do školy pět dní před Vánoci.

Mezi tím mi přeci jen vybyde čas na dvě věci: a to návštěvu dětských předvánočních besídek a upečení JEDNOHO druhu cukroví.

První besídku má Kristýnka týden před Vánoci. Na představení se chystám já, BB (batole Barča) a můj taťka. Těsně před odjezdem už na chodbě se aktivní batole zřídí tak, že mu z nosu crčí krev, která kape na oblíbenou panenku – miminko. Místo zamykání dveří zastavuju krvácení a když se mi to povede, můžeme vyjet. V sále školky se usazují rodiče, babičky a dědečkové i děti z jiných tříd. Kristýnka a její kamarádi mají besídku moc pěknou, nacvičili dlouhý program s písničkami, básničkami i scénkou. Většina příbuzných se usmívá a v rukou svírají kapesníček, aby si mohli utírat slzy dojetí. Já svírám balíček kapesníčků, které průběžně vytahuji, abych batoleti utřela dlouhé cáry slin, které mu visí z pusy (to ty zuby) a které jsem naposledy v takové míře viděla u žiraf v zoo, batole se snaží především zdrhnout, takže ho držím za kapuci, co patnáct vteřin šeptám „pššššt,“ protože jeho hlasový projev místy graduje, a sundávám mu boty, aby pokopávání do země nerušilo. Bára se snaží radostně a občas vztekle výskat, na nose má zaschlou krev, mává panenkou – miminkem, které je celé krvavé a vypadá zhruba tak, jako by ho v tmavém parku přepadli pravicoví radikálové, a když na chvíli povolím kapuci, batolátko utíká doprostřed jeviště, načež Kristýnka přeruší svůj výstup a radostně zařve: „Baruško!!!“ Po besídce jsem úplně vyřízená. Jedna z paní učitelek mě pochválí, jak jsme to pěkně s mladší dcerkou zvládly. Srandistka!

Po návratu domů zjišťuju, že nemám klíče, nejsou ani v batohu, ani v autě, ani se neválí na parkovišti. Mé dumání, co bych měla udělat, přeruší soused, který vyleze z domu a jen tak mimochodem mi sdělí, že KDOSI si zapomněl ve dveřích bytu klíče. Mou radost dovrší kamarád – místní policista, se kterým se potkávám další den a který se mě ptá, jak se nám tu bydlí, a na mou odpověď, že docela dobře, odpovídá, že TO BYCH NEVĚŘILA, kolik už tady řešil loupeží v bytech.

Odhodlávám se také upéct pepperkaker, norské perníčky, nebo spíš sušenky, jejichž recept jsem obdržela. Spoustu času a úsilí nás stojí sehnat zlatý sirup, který je potřeba. Pak se mohu pustit do díla. Dumám, zda mám použít tuk, který je mírně prošlý, ale manžel soudí, že to vůbec nevadí. Zlatý sirup mi páchne jako doutnající řepné pole a doufám, že tak nebude páchnout výsledné cukroví, protože jinak ho odmítám mít v bytě. Zlatý sirup a tuk mají utvořit spojenou hmotu, což se mi však nedaří a já si v duchu sumíruju anglická souvětí, kterými norské kamarádce dám co proto. Nevím také, proč při pečení nepoužívám vlastní mozek, ale otrocky se držím údajů v receptu (to ten otcův obdiv k vojenství a jeho výchova). Kdybych přemýšlela, došlo by mi, že z těsta, do kterého se dává skoro kilo mouky, nebudu mít dva plechy perníčků. Celá rodina se pachtíme s těstem, které se lepí, trhá a místy se z něj odděluje tuk. Kvůli množství perníčky pečeme na třikrát v horizontu asi čtrnácti dnů, poslední várku na Štědrý den dopoledne. Chutnají docela dobře, což mě utěšuje, ale mírně mě děsí, že při jejich množství jich budeme mít dostatek nejspíš i na další Vánoce.

Vánoce jsme nakonec oslavili v poklidu. Bez spousty cukroví, bez umytých oken, starší dcera bez prvního vypadnutého zuby a mladší dcera s prokousnutým rtem (po besídce spadla ještě ze židle). Doufám, že i vy jste si je užili s přiměřeně čistými okny, přiměřeným množstvím cukroví a přiměřeným množstvím zubů a především s vědomím, proč je vůbec slavíme.

Další informace