Jak jsme stanovali

Je září a máme po prázdninách. Po dovolených. Doufám, že jste si vybrali takovou, s kterou jste byli spokojení a budete na ni dlouho vzpomínat. Já na tu naši určitě ano. Podle mojí teorie bychom mohli dovolené rozdělit do tří druhů: odpočinkové, poznávací, aktivní.

Mezi odpočinkové dovolené můžeme zařadit například válení se u moře v Chorvatsku. Takovou dovolenou zásadně nevyhledáváme. Naposledy jsme na ní byli s manželem na svatební cestě. Celý hotel ležel na pláži i v době toho nejhoršího vedra, polovinu dne se zavřenýma očima na zádech, polovinu dne se zavřenýma očima na břiše. Nebylo mi jasné, jestli ti lidé žijí, o čem přemýšlí, a kdyby některý z nich ráno pokojně při ležení zemřel, nikdo to nezjistí dříve než v čase večeře. Za tři dny byli ale všichni nádherně opálení a vypadali spokojeně. Já jsem za tu dobu přečetla všechny knihy, které jsem měla s sebou, mp3 přehrávač jsem si na pláž nebrala, protože se horkem téměř rozpouštěl, a i když jsem celé dny trávila ve stínu, začaly se mi na těle dělat podivné červené fleky a část kůže mi slézala po velkých plátech. Vypadala jsem jako stižena nějakou strašlivou kožní chorobou nebo rovnou malomocenstvím. Manžel na tom byl podobně. V Chorvatsku už mě neuvidíte. Navíc, s dětmi žádná dovolená není odpočinková. U moře by se pětiletá Kristýnka nejspíš nudila a roční Barča by se velkou rychlostí pohybovala pryč za účelem útěku nebo rovnou utonutí, což je jejím dobrým zvykem od doby, kdy začala lozit. Odpočinkové dovolené ne.

Poznávací také ne. Poznávací totiž znamenají, že běháte třeba po Paříži, za jeden den stihnete dvacet památek včetně Louvru, na který by člověk potřeboval minimálně měsíc, a pokud si je nevyfotíte, další den už netušíte, kde všude jste byli. Vše provází vedro a frustrace turistů. Děti by nás sežraly zaživa.

A pak jsou dovolené aktivní, případně rovnou adrenalinové. Můžete slézat nebo sjíždět Tatry, Alpy, provozovat paragliding... Ať už si pod tím pojmem představíte leccos, i my jsme podobnou dovolenou absolvovali. Rozhodli jsme se totiž sbalit děti, spacáky, karimatky, ešusy a stan a odjet na Šumavu. Dovolte pár zápisků z deníčku, abyste si mohli udělat představu a případně nás další roky následovat.

Pátek: Protože dřív na to nezbyl čas, balíme den před odjezdem večer. Na jednu stranu to je výhodné, protože děti už spí a nehrozí, že Barča v nestřežené chvíli šlohne z polosbaleného batohu zápalky nebo doklady, které si odtáhne do pokoje nebo rovnou rozžužlá, na druhou stranu věcí přibývá a celá akce se protáhne lehce přes půlnoc.

Sobota: Na 4:40 máme nachystaný budík. Budíme se ve 4:20 s tím, že ještě máme chvíli čas. Pak se vzbudíme po šesté, kdy už jsme měli být na cestě. Než stihneme nanosit věci do auta, sbalit kartáčky, jogurty z ledničky, uplést rybí cop, zalít kytky a podobně, je půl osmé, tedy čas, ve kterém jsme podle původního plánu měli být někde těsně před Velkým Meziříčím. Nevadí. Auto je nacpané k prasknutí, nic zbytného ale nemáme. Ještě že má velký kufr, mít favorit, nejspíš bychom dopadli jako před lety, kdy jsme jeli s kamarády také stanovat a mého tehdejšího červeného favorita jsme nacpali tak, že dozadu nebylo vidět vůbec nic a každý kromě řidiče měl pod nohama, na sobě i kolem sebe několik zavazadel. Chudák auto to neuneslo a začalo mít během pojíždění ve východních Čechách vrtochy. Naštěstí to ještě bylo v době, kdy se některé závady u aut daly spravit provázkem a kuchyňským nožem. To teď už nehrozí. Vyjíždíme, u Vyškova si dáme snídani, v Písku oběd a odpoledne postavíme stan v kempu na břehu Otavy. Rozhodujeme se pro malou večerní procházku k blízkému kostelu. Kostel je na kopci, má starý hřbitov a ještě starší kostnici, což Kristýnku fascinuje. Celou cestu zpátky odpovídám na všetečné dotazy: „Mami, proč zůstanou z lidí jen kosti? Jak dlouho ty kosti vydrží? A jak dlouho to trvá, než z lidí zbudou jen kosti?“ Dotazy značně přesahují mé vědomosti a už si připadám trapně, když na všechno odpovídám, že se doma podíváme do encyklopedie nebo se zeptáme tety doktorky. Kde jsou ty časy, kdy se ptala na to, co že to je za objekt ve váze. Po chvíli přemýšlení se ještě dozvím, z trochu jiného soudku, že je škoda, že jsme letos na dovolené sami. Příště bychom měli do stanu vzít i dědu s babi a prababičkou. Když opatrně odpovídám, že prababička by do stanu už asi nechtěla, dostane se mi zcela nechápavé reakce. Do stanu chce přece každý. V kempu do noci zpívají nějací zneuznalí trampi s kytarou nesmírně falešně různé písně. Končí o půl druhé ráno Šakalími léty. Jediný, kdo čumákuje do tmy, jsem já.

Neděle: Počasí je nádherné a tak vyrážíme na první výlet. Před dvěma lety jsme si tady dali úžasnou zmrzlinu v kornoutku a nemůžeme se dočkat opakování. Ovšem Agatha Christie měla pravdu, když psala, že jako starší už nejezdí na místa, na kterých se jako mladá měla dobře, protože už to nikdy nebude jako dřív. Zmrzlina sice na chatě ještě je, ale dávají ji do papírové misky! Zejména manžel je tím velmi pohoršen a asi třicetkrát mi opakuje, že ta zmrzlina je sice dobrá, ale že on se těšil, že bude v kornoutku, a co to je za hloupost, dávat zmrzlinu do misky. Zejména si dá záležet na tom, aby zdůraznil, že v misce je toho určitě míň. A protože se uštěpačné nálady nemůže zbavit, sdělí mi rovněž, že ta vydra, kterou tu mají ve výběhu, je nějaká jiná než ta, co tu byla před dvěma lety. Odpovím, ať to hlavně neříká dětem. Ne proto, že by jim bylo líto, že stará vydra třeba zemřela, ale proto, že by určitě následovaly dotazy, co se se starou vydrou stalo, kde ji pohřbili, kolik kostí z ní zbylo a jakou barvu ty kosti mají.

Pondělí: Probudí mě silné bubnování deště na střechu stanu a trochu mokré spacáky. Ne že by do stanu pršelo, ale u střechy se kondenzuje voda. Cesta na toalety je tedy poněkud logisticky náročnější. Navíc mám ještě vidiny: zdá se mi, že do stanu strčila hlavu kamarádka, která tou dobou měla být v Těšíně a navíc jít dnes po dovolené první den do práce. Až po chvilce mi dojde, že to vidiny nejsou a že kamarádi to cestou z Chorvatska vzali přes Šumavu. Takové překvapení já ráda! Rozhodneme se vyrazit na nejvyšší horu Šumavy Velký Javor až do Německa. Protože pořád prší, bereme si s sebou i plavky, kdybychom změnili názor a zamířili radši na bazén. Pod Javorem to vypadá pěkně, vyhrávají tedy hory. Problém nastává na parkovišti s placením. Automaty mají sice solární panel, což je zajímavé a jistě i ekologické, nemají ale na sobě ani slovo v angličtině, natož češtině, a tak čtyři lidé, z nichž dva německy nemluví a dva mluvili kdysi, louskají německé složeniny. Pomůže nám až paní, která hovoří anglicky. Vyjedeme lanovkou na Javor a vyjdeme na blízký vrchol. Než se rozhodneme, na kterou túru vyrazit, počasí rozhoduje za nás. Začíná lít čím dál víc a my vyrážíme do chaty na kávu a zákusek. Leje po zbytek dne.

Úterý: Stále prší a věci začínají být studené a navlhlé. Manžel je stižen něčím, co turisté v Egyptě nazývají jako faraonova kletba a co my na Šumavě můžeme nazvat jako ŠBP – Šumavské břišní problémy. Kristýnka se ve snaze udělat si snídani celá zapatlá marmeládou ze žlutých švestek. Vyrážíme k jezeru, které bylo po dlouhá léta uzavřeno v hraničním pásmu a kolem nějž je několik zlikvidovaných vesnic. Stálý déšť akorát dokresluje pochmurnou atmosféru.

Středa: Poté, co včera večer kamarádi odjeli, se začíná vyjasňovat, což mnohé vysvětluje. Rozhodneme se dobýt jednu rozhlednu, k níž vede devítikilometrová cesta. Abychom tam mírně protestující Kristýnku dostali, balíme několik balíčků sušenek a bonbony, které pravidelně dávkujeme. Povedlo se. Cestou na vrchol rozhledny nás čeká zajímavý zážitek – rozhledna fungovala i v době komunismu (i když k poněkud jiným účelům) a tak je zdolávání jejího vrcholu v čistě spartánském duchu. Nahoře je ochoz zčásti tvořen kovovými mřížkami, přes které je vidět na trávu dolů hezkých téměř 40 metrů. Je mi z toho blbě.

Čtvrtek: Bára se u snídaně přejedla a v autě zvrací. Míříme kolem kanálu na plavení dřeva a staré kaple ke slati. Kristýnka se bojí, protože u slati roste masožravá rosnatka okrouhlolistá. Co když nás sežere? Podaří se mi ji přesvědčit, že je to malá rostlinka a lidi nejí. Kristýnka se tedy začíná těšit. Žádnou rosnatku nevidíme. Ach jo.
Pátek: Obejdeme další dvě slatě a stále žádná rosnatka. Bára má klíště.

Sobota: Vyrážíme opět do Německa, kde mají být výběhy s divokými zvířaty, která kdysi na Šumavě žila. Hledáme pokladny, ale nikde žádné nejsou. Procházka kolem výběhů je zadarmo. To znamená, řečeno slovy z Pelíšků, že jsou zase o krok před náma. Kolem výběhu vlků jdeme dlouho, ale vlk nikde žádný. Kristýnka začíná skuhrat, že je chtěla vidět. Při skuhrání se najednou rozhrnou listy keřů a přímo před námi jeden kus vyleze. Má úplně žluté oči. Nádhera. V návštěvnickém centru mají skvělé záchody, přebalovací místnost pro mimina, interaktivní centrum pro děti (a koneckonců i dospělé) se všemi popisy v češtině, úžasné jídlo a je nám přidělena česká obsluha, která je ochotna brát české koruny. Když se nám podaří udělat na stole menší spoušť, hned přiskočí a pomáhá nám uklidit. Nejsou o krok před náma, jsou před náma minimálně o půl kilometru. Říkala jsem někdy, že bych nechtěla bydlet v Německu? Hloupost! Kristýnka má klíště a zvrací.

Neděle: Opět nás budí déšť. Než se zmůžeme na snídani, polovina kempařů je pryč. Není větší požitek než balit totálně mokrý stan oblepený jehličím, hlínou, hmyzem a kdoví čím ještě. Všimnu si, že sousedé vedle nás mají na slídovém okénku ve stanu napsaný známý citát z filmu Na samotě u lesa. Jako jediní vyčkávají, až se počasí zmoudří, což si mohou dovolit, protože podle auta jsou z Prahy, zatímco my urychleně balíme, abychom to do Ostravy stihli v rozumném čase. Věcí nám nějak ubylo. Nejspíš jsme toho polovinu ztratili, jinak si to zkrátka neumím vysvětlit. Manžel má klíště, celou cestu domů prší a naše oblíbená restaurace v Táboře má zavřeno.
Ale jinak to byla, až na dílčí krize, skvělá dovolená a všem ji zcela doporučujeme. Není nad to, ležet ve stanu, koukat na housenku, jak vám leze nad hlavou a pak si v ešusu uvařit polívku za sáčku.

Další informace