Příhoda z MHD

Při cestování MHD jsem zažila zajímavou story, o kterou se ráda podělím…. Zaujala mě skupinka lidí kousek ode mě. Na čtyřsedadle seděla stará paní a její manžel, naproti maminka a její asi 4-5-ti letá holčička.

Obě vyfiknuté jako z posledního módního časopisu. Maminka v minisukni jen o pár čísel širší než pásek, vysoké podpatky a samý řetízek a prsten. Tuhle „dokonalost“ kazil jen její výraz ve tváři. Znuděný a znechucený a občasný kradmý pohled po lidech jako by říkal -“Fůůůj, kam jsem se to dostala.“Její malá princezna byla oblečená podobně, jen podpatky a malování nahradily roztomilé culíčky jako ozdůbky. Kývala nožičkama sem a tam a vypadalo to, že je znechucená stejně, jako její matka. Naproti nim seděli staří manželé, oba se opírali o hůlku, byli skromně schouleni tak nějak do sebe a tichounce si občas něco řekli. Sálala z nich taková ta domácí pohoda, mír a pokora.

Seděli, nikoho si nevšímali, jen paní občas vyrušilo kopnutí malé princezny pod koleno. Nejdřív to bylo jen jakoby náhodně, že se holčička nechtěně dotkla špičkou boty. Čím víc ale stará paní uhýbala, tím víc bylo na holčičce vidět, že kopance jsou cílené. Kývala nohama, kývala, pohled upřený na tvář staré paní a kop - a zase jakoby nic se dívala ven z okna. Stará paní trochu poposedla - a za chvíli znovu. Číhavý pohled a raz, dva, tři - kop. A zase nenápadný pohled ven.

Pořád dokola. Paní už nevěděla, kam s nohama. Snad jenom slušnost ji bránila mamince něco říct a tak se snažila trpělivě vystihnout okamžik výkopu a včas uhnout. Ani lidi kolem neříkali nic. S počtem kopanců se jen úměrně zvyšovalo kroucení hlavou a znechucení obou manželů i ostatních cestujících.

Celé to sledoval i mladík stojící opodál. Měl takové ty široké kalhoty s rozkrokem až u kolen, bundu o tři čísla větší a kšiltovku s rovným kšiltem. Žvýkal žvýkačku a občas nezúčastněně zavadil pohledem na onu čtveřici. Při letmém pohledu jsem si všiml, že nevěřícně kroutil hlavou stejně, jako i někteří z ostatních cestujících. Když už stará paní neměla kam uhnout a holčička se musela svézt skoro až na kraj sedačky, aby si mohla kopnout, neudržel se právě tento mladík stojící blízko vedle nich a řekl mamince

„Prosím vás, nemůžete jí něco říct? Nevidíte, co dělá??“

Maminka se podívala na mladíka, pak na svoji princeznu, pohladila ji po vláskách a řekla pohrdavě – „Proč bych ji něco říkala? My dětem dopřáváme volnou výchovu.“

Tou odpovědí šokovala nejenom mladíka, ale i ostatní cestující. Holčička si ještě dvakrát kopla, než autobus dojel k zastávce. Mladík s kalhotami u kolen se líně sebral a procházel nezúčastněně kolem čtveřice ke dveřím. Když byl těsně u nich, udála se scéna jako z filmu. Bylo to dílo pár okamžiků. Dokolíbal se pomaloučku k nim, pořád ten nic neříkající výraz, klidně až líně vyndal z pusy žvýkačku a jedním pohybem ji lípnul palcem holčičce doprostřed čela. Takové to -“Ááááá - lup ho tam! Lehkým, ladným pohybem, jako když malíř jedním ťuknutím lípne na svůj obraz tu poslední, významnou tečku. Bez mrknutí oka postupoval houpavě dál k východu, jakoby nic.

Maminka zalapala po dechu a vypískla „Co to děláš magorééé??? Seš blbéééj, nebo co????“

Mladík jen tak líně otočil hlavu zpět a úplně klidně odvětil - „Né, ale naši mě taky dopřávali volnou výchovu... Naschlééé.“

Vykolébal se ze schodů ven na ulici, ještě se na starou paní usmál do okna. Celý autobus se bavil. A já s ním. Tady v tom případě „volná výchova“ přinesla své ovoce a pro všechny to byl takový - „borec nakonec.“

Tento příběh se stal prý v Pardubicích, ale mohl se stát kdekoliv jinde…. například v Českém Těšíně… Možná by bylo vhodné zamyslet se nad tím, jak vychováváme své děti či vnoučata… nebudou někdy podobné holčičce z příběhu? Možná bychom nechtěli ani to, aby byli podobní ani tomu klukovi s nevzhledně spuštěnýma kalhotami, ale….

Mt 7,3 „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ Proto raději předem „nesuďme“ třeba podle vizáže či oblečení.

Další informace