Jak vyjet ze stereotypu

Když nám, řekněme tak jednou týdně, volají rodiče nebo kamarádi, většinou se ptají: „Co nového?“ A já přemýšlím, co říct, protože v mnoha případech se nic nového neděje a všechno pěkně běží v zajetém stereotypu. Všichni jsme zdravě ostravsky zachrchlaní, manžel chodí do práce, já jsem doma, pravidelně jednou týdně jezdím do školy, pravidelně jsou na trati výluky, Kristýnka ve školce nemá žádné nové spolužáky a Barča nemá žádné nové zuby (ani staré). A pak přijde pár dnů, které nás ze stereotypu vyruší, abychom si to pořádně užili.

Je čtvrtek a já jsem zase ve škole, semestr začal před dvěma týdny. Čekám před učebnou, abych se v další hodině dozvěděla něco zajímavého o ukrajinské energetice. Za dvě minuty by měla hodina začít, přichází jakási vyučující, dovnitř se za ní nahrnou studenti a já zpanikařím. Tohle určitě není moje vyučující a ti lidi nejsou mí spolužáci. To logicky znamená, že čekám před špatnou učebnou. Vyděsím se. Tak to bude vedle. Běžím k vedlejší učebně a koukám se na rozvrh vedle dveří. Tak tady ne. Mohlo by to být o patro výš. Běžím po schodech. Jedna učebna – tady ne. Druhá učebna – tady taky ne. Leda o dvě patra níž? Rovněž ne. Zapínám notebook, abych se koukla na svůj rozvrh. Jako naschvál mi nejede školní wifi síť. S notebookem po paží, brašnou na rameni, batohem na zádech a kabátem v rukou pokračuji v běhu fakultou k mírnému pobavení všech, kteří jdou stejně pozdě jako já, ale aspoň ví kam. Když objevím fakultní archiv, ekonomický úsek a dostanu se i k děkanátu, napadne mě, že se přece jen ještě vrátím. Běžím k učebně, u které jsem původně čekala, a ano, je to má učebna, mí spolužáci i vyučující – sice nová, ale i moje. Dovnitř vstupuji v krásném čase 12.20, tedy o dvacet minut později. Skvělý čas.

Po přednášce, ze které jsem toho moc nestihla (a to po mně kamarádka chce výpisky!) obratem začíná seminář ve stejné sestavě. Vede ho jedna naše kolegyně studentka. Na základě našich odevzdaných esejí, kterými se probírá, nastiňuje zajímavé otázky a my nad nimi debatujeme. Seminář pomalu spěje ke konci a vedoucí studentka ho ukončuje slovy: „A na závěr bych ráda přednesla zajímavou myšlenku, kterou jsem si přečetla v jedné z vašich esejí,“ a přečte jakýsi názor. Zní zajímavě, i když možná trochu naivně. „Je tu ten, kdo ho psal?“ ptá se vedoucí, ale nikdo se nehlásí. „Já si to najdu,“ listuje papíry, „psala to kolegyně Foberová.“ Hrkne ve mně. Oči spolužáků se do mě zapíchnou, asi čekají, že se ke své myšlence vyjádřím, leč nic. Mile se na všechny usmívám jako papež při audienci, dílem se děsím, že si nepamatuji ani vlastní názor, a dílem se obdivuju, že to je MŮJ názor. Také z toho plyne, že ještě před dvěma dny jsem měla mozkovou kapacitu na to, abych ho vůbec stvořila. Psát esej dneska, nedala by se asi číst. Z čehož usuzuji, že to se mnou jde z kopce.

Večer přijíždím domů a krátce nato jdeme spát. V noci nás probudí jakýsi hluk. linoucí se ze sklepa. Jako by někdo stěhoval nábytek. „To jsou beztak zloději,“ ožije manžel a zřejmě povzbuzen detektivkou s Herculem Poirotem, na kterou jsme se včera dívali, jde štrachat pro baterku. „Neplaš, prosím tě, a nikam nechoď,“ huhlám rozespale. Manžel nakoukne do sklepa, ale nikde se nic neděje a všude je tma. Vrací se do postele. Chvíli ještě posloucháme rány a následný psí štěkot. „To asi ten pes,“ domýšlí si manžel. Pak rány a hluk utichne a my usneme. Dopoledne visí na dveřích domu oznámení, že v noci v sousedním vchodu vykradli sklepy, tak ať zamykáme. Mám chuť si nafackovat. Jasně, že sousední sklepy, když máme ložnici přesně nad sousedními sklepy. Jasně, že to nebyl pes, copak psi umí stěhovat nábytek? Kdybychom zavolali příslušníky, chytnou je při činu (asi). Připadám si jako napomáhatel zločinu.

Odpoledne má Kristýnka ve školce karneval. Chystám všechno potřebné, abychom nic nezapomněli: černou tužku na fousy, legíny, tričko, ocas i čelenku s ušima. Také věci pro Barču, kdyby došlo k neočekávaným událostem. Zvláštní pozornost jsme věnovali fotoaparátu, který vzal pro jistotu do práce už ráno manžel, abychom ho OPRAVDU měli. Teď ještě kartu do foťáku, bez ní nevyfotí nikdo nic. Kopíruju z ní poslední fotky do počítače a dávám si speciální pozor, aby karta V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nezůstala v počítači (což se už párkrát stalo). Pečlivě kartu vytahuji. A od té doby už ji nikdo nikdy nespatřil. To jen proto, kdybyste chtěli vidět fotky, jak byla Kristýnka za kočičku na karnevalu. Žádné nejsou.

Po karnevalu míříme na návštěvu ke kamarádům. Naposledy tam Barča pustila do plínky takový náklad, že to odnesla plínka, oblečení i kamarádů nový koberec, bílý a huňatý. Snad dnes neuděláme podobné faux pas. Popocházím s Barčou po kuchyni, probíráme s kamarády všechno možné, a když už je moje káva studená, konečně si sedám. Zaberu se do vysvětlování čehosi a moje malé miminko, které začíná parádně chmatat, popadne hrnek s kávou a máchne. Kávou polije sebe, mně, stůl, potah na židli i podlahu. Nastávají manévry, všichni se snažíme odstranit škody. Když se to jakž takž povede a Barča vyfasuje náhradní oblečení velikostí odpovídající pětileté holčičce, zjišťujeme, že Kristýnka, která si celou dobu pokojně malovala fixem, nechtíc párkrát přetáhla. Takže padá i ubrus. A za malou chvíli se Barči vrátí oběd, kterým ohodí podlahu. Ach jo.

Tímto děkuji kamarádům, že nás stále ještě zvou, a mým spolužákům, kteří se na mě pořád ještě koukají normálně. A také jsem ráda za telefonát mojí maminky, která mi nedávno sdělila, že do těsta perníků nedala 20 g másla, jak bylo v receptu, ale 20 dkg, což se na výsledku projevilo. Z toho vyplývá, že nejsem jediná, která občas věci totálně zkazí, a že to je pravděpodobně dědičné.

Další informace