Jak zkazit i to nejjednodušší cukroví

Milí čtenáři, Vánoce už jsou za námi a já doufám, že jste je prožili v požehnání a pohodě, že jste načerpali novou duchovní sílu a povzbuzení, a že vaše snaha, kterou jste věnovali přípravám, se vám bohatě vrátila. Dovolte, abych se krátce vrátila k našemu rodinnému pozdnímu adventu, který ne vždy vyjde tak, jak bychom si to představovali.

Po adventu, během kterého jsem se zabývala zejména náboženstvím a politikou na Blízkém východě, Kemalistickou revolucí v Turecku či moderními směry ruské geopolitiky, nastal krátce před Vánoci čas věnovat se i pečení cukroví nebo balení dárků, tedy pěknějším věcem (i když, ne že by na turecké revoluci nebylo mnoho pěkného). Měla jsem trochu obavy, jak zvládnu přípravy na Vánoce se čtyřletou, akční a přeochotnou Kristýnkou („mami, co kdybychom ty obrázky - rozuměj výstřižky z letáku Kauflandu - nalepili na nábytek? Ne? A na zeď je nalepit můžu?“) a ještě akčnější čtyřměsíční nespící Barčou („mami, Barča řve – jako bych to neslyšela -, asi se jí po tobě stýská! Mami, vona zase blije!“). Ukázalo se však, že největším destabilizátorem nejsou děti, nýbrž já.

Při přípravě vanilkových rohlíčků jsem poslala do věčných lovišť jeden z domácích spotřebičů. Špatně jsem ho složila a on při chodu podlehl autodestrukci. Manžel se zachmuřil a já se vyděsila, že místo daru od něj dostanu náhradní díly. Nestalo se tak. Manžel už ví, co ode mě čekat a je mu jasné, že článek napíšu, dovolenou nafotím, společenskou událost natočím, autem dojedu, píseň zahraju, děti obstarám a mezinárodní situaci vysvětlím, ale cukroví upeču jen s většími obtížemi. Dárek jsem tedy dostala, náhradní díly také dorazily a spotřebič, stejně jako pacient po transplantaci, úspěšně zahájil další etapu svého života.

Dalším počinem bylo nepečené cukroví, šohajky. Během Kristýnčina zpěvu koled („Aj dnes v Betlémě veselá rodina, jak k slepici kuřátka… Ondra leží v plenčičkách, zavinutý v jesličkách...“) jsem si začala chystat ingredience. Do košíčků se nalije čokoláda se ztuženým tukem, pak bílá vrstva v příjemném složení žloutky, kondenzované mléko a rum, a pak zase čokoládová hmota. Do výsledku se vetkne mandle. Tohle by zvládlo i pětileté dítě. Ne však já.

Ačkoli jsem se, pokud mě paměť neklame, před lety účastnila okresního kola fyzikální olympiády, nyní nepřevedu ani základní jednotky. Deset dekagramů tuku jsem vcelku v pohodě zaměnila za deset gramů. Při plnění košíčků jsem si jen povšimla, že je čokoládová hmota krásně hustá, zato je jí divně málo. Naplnila jsem tedy méně košíčků, než jsem měla nachystáno a připravila si bílou vrstvu, které bylo v porovnání s tmavou hodně. Vrstvení dvou hmot nedopadlo nejlépe, pokus o přidání třetí čokoládové nevyšel vůbec. Vtom mi došla má chyba. Zbývající čokoládovou hmotu jsem tedy naředila větším množstvím tuku, aniž by mi došlo, že chuť ztuženého tuku lehce obarveného malým množstvím zbylé čokolády není zrovna ta, kterou by člověk toužil jíst ve vánočním cukroví. Malomyslně jsem šohajky dodělala za vydatné asistence Kristýnky („Mami, tady ti to kape na zem.“ „Mami, já ti chci pomoct! Přistavím si židli!“ „Mami, vytéká ti to!“ „Mami, tys to zkazila?“) a občasného povřískávání Barči. Výsledek byl tristní. Část šohajek s převážně tukovou čokoládou se nedala jíst ani při nejlepší vůli, část s hustou čokoládou byla sice dobrá, leč košíčky prosakovaly, hmota se vylévala a čokoláda neztuhla. Mandle jsem pro jistotu schovala, ve směsi hmot by se s největší pravděpodobností utopily.

Sedla jsem si do obýváku a zapřemýšlela, že hmotu rum, žloutky a kondenzované mléko vypiju. Párkrát jsem si lokla, počkala na manžela a oznámila mu, že i při přípravě dalšího cukroví došlo k neočekávaným událostem. Optal se, co se stalo. „Hmota na šohajky vytéká z… no z těch… kalíšků,“ nemohla jsem si vzpomenout ani na správné slovo. Vzal to s humorem. Prý umím jiné věci (jenže znalost čínské jaderné doktríny mu jídlo neobstará). Tímto děkuji manželovi, že i šesté Vánoce se mnou přežil, dětem, že se za mě stále ještě nestydí a našim maminkám, které nás každý rok dozásobí a máme tedy vždy aspoň nějaké cukroví, které se dá jíst.

Další informace