Balicí stres

Vždycky, když jsem někam jela, množství mých zavazadel se lišilo v závislosti na mém věku. Když mi bylo asi sedm, zařídila jsem se podle taťkových roztržitých instrukcí a na prázdniny k babičce si vzala pouze spodní prádlo a kartáček na zuby (kufr s dalšími věcmi dorazil o den později). Ve věku deseti let jsem na pětidenní dovolenou k tetě do Prahy táhla spolu s dalšími nezbytnostmi osm knížek, jedna z toho byla Tajuplný ostrov od Julese Verna, který žádný rozumný člověk nepřečte za dobu kratší než týden. A ve svých patnácti jsem si na týdenní školní akci k dvěma kufrům přibalila i magnetofon a sadu plakátů, které jsem hodlala pověsit nad postel v ubytovně.

Teď už se moje balicí mánie zmírnila. Jsem starší a dospělejší. Vím, že i mimo domov člověk vystačí v podstatě s pár věcmi. Proto momentálně trvám jen na multifunkčním nástroji značky Coleman a na banáncích v čokoládě. Vše ostatní se dá sehnat.

Před několika dny nás však čekalo balení i Kristýnčiných věcí. S mládeží jsme se totiž chystali na čtyřdenní pobyt na horách.

„Už máte sbaleno?“ „Ne,“ odpověděla jsem zuřivě večer před dnem D do telefonu neodbytné dotazovatelce. „Už máte sbaleno?“ volal ráno manžel z práce. „Ne,“ odpověděla jsem ještě zuřivěji. Odjíždělo se ve dvě odpoledne. Správná doba na vytáhnutí batohu ze skříně tedy nastala kolem půl jedenácté dopoledne.

Snesla jsem na hromadu řadu věcí. Kristýnka ukořistila tubu indulony a odlezla s ní. Vykulila na mě svá šibalská očka a já po velkém váhání snížila počet ekologických jednorázových plen z 28 na 25.

Nakupila jsem další hromadu věcí. Vzápětí z ní vyřadila věci nemoderní, stylově neladící a ty, jež potřebovaly vyprat. Také pár ponožek, který po hlubším zkoumání nevykazoval jednotný odstín. Potřebovala jsem zalít rozmarýn v květináči, rozloučit se s přítelkyněmi na maminkovské diskusi, nakrmit Kristýnku, umýt si hlavu a tak trochu dobalit. Začala jsem podstatným. Loučením s maminkami na diskusi, kde jsem nakonec strávila plodnou půlhodinu a nasála tunu zajímavých informací, jako že hvezdicka88 je s miminkem u babičky, zrohovately_kaktus dává své Katušce papat a spqr008 se chystá vylít nočník do záchodu.

Zazvonila kamarádka. „Teda, ty máš nervy jak špagáty,“ ocenila můj postup při pohledu na hodinky. Se slovy „plíspohlídejmimaloujdusimýthlavu“ jsem odklusala do koupelny.

Vrátila jsem se s turbanem na hlavě. „Běžkařské boty, zubní kartáček, brambory. Kraťasy na spaní, průpiska, pro Kristýnka gemyzealergen.“

„Gemüseallerlei,“ opravila mě kamarádka, znalá jazyka Goetheho.

„Gemyzealergen. Zahradníčky. Pasta na zuby, nabíječka k foťáku. Neumyla jsem nádobí! Zhnije tu! Víš, jak tu smrdí?“

„Umyju ti ho,“ nabídla ta vtělená dobrota.

„Ale ne, zvládnu to,“ ujistila jsem ji a na poslední chvíli zpacifikovala Kristýnku, která tahala za kabel od repráčku. Odnesla jsem ji k induloně.

„Ajajajaj, nestíhám,“ začínala jsem panikařit (tyhle chvíle zbožňuju, to je ten správný balicí stres).

Kapky z mých mokrých vlasů padaly na čisté prádlo do batohu. Chvíli jsem ještě bojovala s pokušením odřezat z batohu všechny zbytečné popruhy a přezky, jako to udělal Reinhold Messner před výstupem na Everest. Do toho se vrátil manžel.

„Vy ještě nejste sbalené?“ pravil naříkavě. „Sbal prosím žiletky na holení,“ poprosila jsem ho. „Já se ale nebudu holit,“ odmítl s úmyslem pěstovat si dále třítýdenní strniště. „Ale já jo,“ odpověděla jsem rozmrzele. Divný svět…

„Už to bude,“ strkala jsem do batohu poslední věci. „Ještě je třeba doobléct Kristýnku.“ Sundali jsme jí plínku s překvapením a nandali poslední části výstroje a výzbroje. Kamarádce za vykonané služby vymysleli pozvání na večeři – až bude čas. Nahodili živá i neživá zavazadla a vydali se vstříc zážitkům.

Jen nabitá baterie do foťáku se nakonec ukázala býti vybitou. Zabalila jsem si místo tří triček pouze jedno, zatímco manžel disponoval pěti (máme podobné věci). A s kraťasy a tílkem na spaní jsem to trochu přehnala. Ostatní spali ve svetrech a lyžařských rukavicích.

Zdravím vás, jdu se vysmrkat a uvařit si bylinkové thé.

Další informace