Čas radosti, veselosti aneb Štědrý den u nás

Možná máte doma ještě nějakou vzpomínku na Vánoce – třeba stromeček. My ano. Ještě chvíli a můžeme z něj udělat sušák na prádlo. Ale jak to u nás vypadalo v den, kdy byl ještě v plné kráse?

„Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí,“ zpívá Jarek Nohavica. Mě ráno probouzí škubání za vlasy, ťapkání malýma ručkama po obličeji a strkání prstíků do nosu a očí. Kristýnka, ležící mezi námi, se už probudila a naznačuje nám, že bychom měli udělat totéž. „Hehehe,“ zasměje se a vyškubne mi téměř celý pramen. Fantomasem býti nehodlám, všichni tedy vstaneme.

Jdu si vzít poslední čokoládku z adventního kalendáře a věnuji tichou vzpomínku kamarádovi, který mi vyprávěl, jak dostal na začátku prosince adventní kalendář a protože miluje sladké v co největších dávkách, rovnou strhl celý předek s okénky a všechny čokoládky snědl naráz. Já mu na to konto slíbila, že další rok mu kalendář vyrobím, a to na principu každý den jedna Studentská pečeť.

Manžel se zhostí přebalení dcery a vzápětí toho asi lituje, malá má evidentně „šrapnelový“ den (týden nic a pak dávky po větších částech vypouští celý den). To, co ty miminka produkují, jsem v nedávném školním testu zapomněla uvést mezi biologické a chemické zbraně.

Bude třeba ozdobit stromeček. Kvůli tomu jsem nasušila plátky jablek, citronu a pomerančů, aby vypadal trochu přírodně a ne jako v americkém supermarketu. Manžel se chystá vyhodit všechny nepovedené plátky, což činí asi tak 4 z 5, ale já je nakonec uzmu všecky a věším. Plátků je spousta, slaměných ozdob také, zdobím už asi hodinu, ale stromek pořád vypadá, jak by na něm visely dvě věci. Nevadí.

Přemýšlím, kde jsem schovala dárky. Doufám, že je najdu všechny a nebudu je muset sušit až do narozenin.

Jdu pro šišky, kterými chci ozdobit štědrovečerní stůl. Včera jsme je s kamarádkou nastříkali barevným sprejem z Tesca. Nějak... divně páchnou, asi tak jako autolakovna, ale zase vypadají hezky, tak proč ne?

Manžel dělá poslední úpravy bytu, Kristýnka si hraje na dece a ublinkává po tričku. Jdu pokračovat v ozdobě slavnostního stolu a tudíž skládat na talíř ovoce. Musí to být hlavně symetrické. Nevycházejí mandarinky. „Jak to mám udělat?“ zoufale se obracím na manžela. „No tak tam dej tři mandarinky...“ nechápe problém. „Nemůžu tam dát tři mandarinky, po každé straně musí být jedna...“ Pythagoras by mému trápení s ovocem rozuměl. Když mi manžel na konci nekonečného úsilí pobaveně sdělí, že jsem zapomněla na vlašské ořechy, mám chuť někoho uškrtit.

Schyluje se k času večeře. Oblékám si slavnostní oděv, díru na punčocháčích zatírám mýdlem.

Rybovu mši vánoční jsem opět zapomněla pořídit, a tak ji stahuji z internetu. Neznámí snažilci však zpívají tak hrozně, že už u Glorie vidím mžitky a rozhoduji se, že nejkrásnější hudbou je ticho.

Plánujeme, že s námi během štědrovečerní večeře bude Kristýnka u stolu, jenže jak to zařídit? Kdybych ji měla na klíně, nepochybuju, že ručkou hrábne do bramborového salátu, nacpe si ho do pusy a následně rozmatlá kolem. Proto přicházíme na subgeniální nápad – na jednu z židlí položíme její autosedačku. Zatímco si Kristi spokojeně hraje na dece, my vymýšlíme různá zabezpečovací zařízení. Když naše nápady dosahují téměř geniality, zjišťujeme, že malá na dece tvrdě spí, tudíž naše mise byla zcela bezpředmětná.

Zbývá poslední úkon před večeří – smažení ryb. Letos máme lososa a pangasia. Slavnostně nalívám olivový olej do pánve, manžel rozkrajuje limetky na pokapání. Zrada! Olej začal prskat, tudíž ohodil celý obklad sporáku i mně a v limetkách není ani kapka šťávy. Já si beru zástěru, manžel citron.

Ještě zapálit adventní věnec a můžeme začít. Užuž se schyluje k úvodní modlitbě. „Oplatky!“ vzpomenu si. Odbíhám a přibíhám. Tak snad teď. „Ještě med!“ napadá manžela a provádíme bleskovou revizi stolu.

Možná čekáte napínavý popis událostí o zaskočené rybí kůstce nebo hořícím stromečku, nicméně zklamu vás, nic takového se nestalo.

Po večeři vybalujeme dárky a Kristýnka, která se chvíli předtím probudila, nadšeně škube obaly s úmyslem sníst je.

Před desátou vycházíme na půlnoční bohoslužby. Jako vždy jdeme přes známou Stodolní. Zpoza rohu se najednou vynoří kamera České televize a naplno nás zabere. Jestli to budou někdy vysílat a někdo nás uvidí a pozná, už navždy budeme zaškatulkováni jako neslušní, nezodpovědní rodiče, kteří nejen všední dny, ba dokonce i takové svátky jako Štědrý den tráví na Stodolní, a co víc, ještě s malým dítětem!

Vracíme se po půl dvanácté. Byl to krásný den. Příští rok už budeme mít batole, to bude ještě veselejší. Nějaké nápady na závěsný stromeček?

Další informace