Jak jsem obdržela diplom

Zakončení školního roku je pro některé ukončením celého studia.  Vysokoškoláci s tím mají největší starosti, diplom obdrží až při promoci. Jedna čekala loni v létě i mě.

Ze studijního oddělení mi přišel e-mail. Promoce budou organizovány v jednom dni asi v šesti skupinách. Začne se ráno, skončí někdy odpoledne. Začínám litovat sebe a své příbuzné, protože kvůli příjmení se dostávám do úplně první skupiny, což vyžaduje dojezd do Brna na devátou ráno.

O trochu více lituju slovutného děkana a ostatní členy akademické obce, kteří se budou celý den škvařit v těch jejich akademických kožichách s pseudohermelínem (jen tak na okraj – spousta lidí si myslí, že pedel, ten pán s nejhezčím kožichem a čepkou, který při promoci drží žezlo, není nikdo jiný než sám rektor či děkan. Není. Je to pan údržbář. V normálním fakultním dni otvírá dveře a kontroluje záchody. Když jsem toto řekla mamince jedné kamarádky, velmi ji to zarmoutilo).

Tvořím promoční pozvánky. Rezervuji restauraci. Týden před odjezdem rozesílám všem budoucím rodinným i nerodinným účastníkům podrobný itinerář, kterak a na kterou se dostat do školy, jakou cestou, co dělat v případě objížďky, kterým exitem sjet z dálnice a jak se v Brně neztratit. A vzhledem k tomu, že naše škola disponuje přesně jedním parkovacím místem, pak také jak vybrat z několika parkovacích domů. Protože cesta trvá autem necelé dvě hodiny, navrhuji, aby vyjeli zhruba o půl sedmé ráno.

Dám si se vším obrovskou práci. Všichni mě zklamou. Jedna kamarádka se zeptá, jestli se může přibrat do auta k nám. Kamarád itinerář nepotřebuje, do Brna prý v pohodě trefí. A zaparkuje na ulici, parkovací dům nepotřebuje. Manželovi rodiče se přiberou s mými rodiči. Tatínek nahradil můj itinerář panem Milošem z GPS navigace přicucnuté na předním skle auta. Poděkuje jen za návrhy parkovacích domů a jeden si vybere. Další den volá, že do jeho vybraného parkovacího domu mu maminka zakázala jet. Slyšela prý, že má snížené stropy a není vhodný pro veliká auta. Má obavy, že se tam tatínek se škodou octavia nevleze. Soudě podle hlasu v telefonu, evidentně se doma pohádali. Maminka rovněž navrhuje odjezd ne o půl sedmé, ale o půl páté ráno.

Nastává den D. Tak špatně mi nebylo ani při absolvování mých pěti státnic, které promoci předcházely. Kamarádka dokončuje můj účes. Rodiče dávno vyjeli. Vyjíždíme i my. Zapnu rádio. U Frýdku se v relaci Zelená vlna dozvím, že na dálnici u Vyškova ve směru na Brno se tvoří dlouhé kolony. Zezelenám. Kamarádka na zadním sedadle usíná. Obviňuju manžela, že jede pomalu a v duchu se omlouvám mamince. Určitě se jim promoce bude líbit a podívají se aspoň na spolužáky, když už tam nebudu já. Účes se mi rozpadá.

U Vyškova provoz houstne. Zastavujeme v koloně. Druhý pruh jede samozřejmě rychleji než ten náš. Volám kamarádům, kde že jsou. Odpoví neurčitě a mají vysmátý hlas. Podezírám je, že ještě nevyjeli, což mě vystresuje na nejvyšší míru. Kolona nás nakonec zdrží asi o půl hodiny, takže exit Brno-jih přece jen zvládáme projet v docela dobrém čase. Kamarádka a dcera na zadních sedadlech se probouzejí. Kamarádka si libuje, jak se dobře vyspala a že tak dobrou cestu dlouho nezažila. Mám chuť ji uškrtit. Také můj účes se definitivně rozpadl, zatímco její, válcovaný po celou dobu cesty, drží. Tak kdo má jít pro diplom, já nebo ona?

Převlékám se na záchodě školy. Celkově vypadám ještě hůř než ve všední den (je-li to vůbec možné). Se spolužáky se houfuji ve třídě, abychom si nacvičili pochod do auly. Pouštějí nám instruktážní video. Jedna spolužačka chybí, čímž narušuje trojřad. Paní ze studijního oddělení má blízko k hysterii. Přichází fotograf, aby nás informoval o cenách za fotografie. Máme blízko k hysterii. Paní ze studijního nám sděluje, že se stává, že při předávání dostaneme diplom někoho jiného. Nemáme na to brát ohled a po skončení promoce si diplomy mezi sebou laskavě vyměnit.

Šikujeme se u auly. Symfonické kvarteto na galerii spustí řízný pochod, takže dovnitř naběhneme svižným krokem (příjemná změna oproti pražské ekonomce, kde hráli snad pohřební píseň, akademická obec i studenti se obrovskou aulou šinuli asi deset minut a všechny babičky si pokradmu sedaly, protože už tu dobu nemohly ustát). Nastoupíme. „Maminka!“ zavýskne nadšeně dcera tak, že ji musí vyvést.

Vyslechneme státní hymnu. Děkan přednese řeč, kterak ukončujeme studium na prestižní univerzitě a řadíme se tak do budoucí elity národa a vůbec, absolvovat tuto školu je zhruba něco jako habilitovat v Yale, čehož si máme náležitě vážit (zajímavé je, že podobné projevy pronášejí na všech fakultách všech škol, asi na jejich tvorbu absolvují nějaké speciální školení).

Promotorka předčítá jména, trochu se jí to plete, prohlášení bakalářka Martin Dostál vzbudí všeobecné veselí a kamarád vedle mě polohlasně podotkne, že červené diplomy už asi nevedou, protože všichni máme modrý. Když docentka vyvolá bakalářka Jana Foberová, zatrne mi, protože to zní opravdu hrozně, bakalářka je přece to, co jsem půl roku psala a už to nikdy nechci vidět, načež vyběhnu z řady, zabrblám slib, sáhnu si na žezlo, které starý pedel taktak drží, vytrhnu děkanovi z ruky diplom, ukloním se na všechny strany a zapadnu do řady. Spolužačka přednese slzy vyvolávající projev, kvarteto opět spustí a my vylezeme z auly.

Odmítnu fotografie od profesionálního fotografa, protože celé mé příbuzenstvo a kamarádstvo mělo foťák (později zjišťuji, že všechny fotky nestojí za nic, ale za to prý můžu já, protože jsem pro diplom běžela a tudíž jsou rozmazané). Přeptám se tatínka, který neuznává jiné školy než pražskou techniku a Univerzitu Karlovu, jak se mu zde líbí a co říká na děkanův projev. Škola prý pěkná a projev také, zřejmě zapracoval sentiment. Vodotiskem na diplomu je otec vyloženě nadšen (on měl místo vodotisku výrazného orla s červenou hvězdou nad hlavou).

Přesouváme se postupně do restaurace. Někteří trefí, zbytek se záhadně ztrácí a docházejí pozdě. Někdo (manžel) jim oznámil špatnou ulici. Byli prý překvapeni, když tam nalezli jen olezlé bistro. Je vznesen požadavek, abych přednesla projev. Nesnáším projevy. Popřeju dobrou chuť. 

Zjišťuji, že jsem si promoci ze samého stresu ani neužila. V září, když zahajuji navazující studium, pak prohodím, že si snad užiju aspoň tu další, v případě, že se k ní vůbec dostanu. Tuto obavu mírní kamarádka. Promoce prý jsou aktem zcela veřejným a může se na ně dostavit, kdo chce. Pokud tedy další studium úspěšně nezakončím, můžu se jít podívat na promoci kohokoli jiného. Tak tím mě opravdu uklidňuje.

Další informace