Kdo šetří, má za tři

Jedním z milých vánočních zvyků je nakupování dárků. A tak každý rok řešíme, co, komu, kde a za kolik. Já loni otázku za kolik vyřešila nejlépe. Nakupovala jsem totiž SE SLEVOU!

Před Vánoci se mi ozvala kamarádka. Od svého mobilního operátora dostala jako bonus pár slevových kuponů do různých obchodů. Prý je nevyužije a tak ji napadlo, že by je mohla věnovat mně. S radostí jsem přijala. Jeden kupon totiž nabízel padesátiprocentní slevu do známého obchodu s hračkami a já se rozhodla, že jednu zajímavou hračku kamarádům koupím a velmi tím ušetřím.

Hračku jsem přes internet objednala, padesátiprocentní sleva mi byla odečtena a já se rozhodla, že abych ušetřila ještě více, nenechám si ji poslat přímo domů (tolik peněz za poštovné!), ale zajdu pro ni osobně. U nás ve městě obchod tuto službu nenabízel, ale potěšila jsem se, že je hračku možné vyzvednout na prodejně v Brně, kam stejně každý týden jezdím do školy. A tak spojím příjemné s užitečným, budu mít hračku, zajdu do školní knihovny nebo na konzultaci a třeba navštívím i nějaké kamarádky (ochutnávka cukroví!).

Výlet jsem si naplánovala na jednadvacátého prosince. Den před tím mi došlo, že v pondělí tři dny před Vánoci zřejmě ve škole nikdo nebude, ani workoholický děkan. Na knížky v knihovně už se taky bude jen prášit. Kontaktovala jsem pět spolužaček a kamarádek. Všechny by mě prý strašně rády viděly. Jenže semestr už skončil a ony už jsou dávno doma. Od Trutnova až po Kopřivnici.

A tak jsem se smířila s tím, že celodenní cestu podnikám vlastně kvůli jedinému. Abych vyzvedla hračku. Tak brzo před Vánoci by mi ji stejně už jinak nedoručili. Všude mrzlo, byla spousta sněhu a já se vydala na cestu do Brna. Na nádražní pokladně jsem vyklopila více než dvě stovky za zpáteční jízdenku a s hrůzou si uvědomila, že moji padesátiprocentní slevu jsem v podstatě věnovala drahám.

V Brně jsem vystoupila. Obchod byl samozřejmě na druhém konci města. A tak jsem si koupila dvě nejdražší jízdenky na mhd a vydala se do obchodního centra autobusem po pesimistické trase Fakultní nemocnice – Krematorium – Ústřední hřbitov (jak se tam těm lidem může jezdit?).

Obchod jsem s trochou píle našla. Hračku měli připravenou. Ale platební karty prý neberou. Vytáhla jsem bankovku. Velké bankovky taky neberou, musím mít přesně. Opustila jsem obchod a běžela do Tesca, kde jsem svým podivným přáním zaměstnala paní na informacích. Ale povedlo se. Hračku jsem dostala a mohla obchodní centrum opustit.

Najednou jsem na zádech začala cítit mokro. Protože pleny už nějaký ten pátek nepoužívám, došlo mi, že můj zdravotní stav je zřejmě v pořádku. Nikoli tak láhev minerálky Mattoni, která se rozhodla vypustit devadesát procent obsahu, tedy skoro litr a půl, do batohu a dál. Kapalo ze mě jak z Česílka, lidé se divně koukali a já hledala toalety. Tam se mi podařilo zbytek minerálky z batohu vylít (opravdu je nepromokavý!), tak tak jsem zachránila peněženku a s lítostí hleděla na detektivku Agathy Christie, která voněla po hrušce a byla zcela vykoupána.

I na zpáteční cestě autobusem se lidé podezřívavě dívali. Proč by někdo nosil v ruce prázdný batoh a dvě nacpané igelitky z Tesca? A navíc vypadal podezřele vymáchaně? Naštvaně jsem nasedla do vlaku. Ten se rozjel a já se rozhodla usnout (tu detektivku už si těžko přečtu). Probudila jsem se za třičtvrtě hodiny, když jsme zastavili ve stanici Vyškov na Moravě, a pak zase usnula. Podruhé jsem se probudila za dvacet minut. Opět stanice Vyškov na Moravě. Průvodčí šla zrovna kolem a pohodově nám sdělila, že někde před námi na trati praskla kolej. Za chvíli prý přijedou autobusy. Davy lidí se spoustou zavazadel se vyhrnuly z vlaku před nádražní budovu. Když jsme strávili deset minut podupáváním na sněhu a v mrazu, volala průvodčí, že autobusy sice přijedou, ale až o stanici dál. Máme si laskavě znovu nastoupit do vlaku, popojedeme pět minut a pak si zase vystoupíme. Popojeli jsme, vystoupili a zase mrzli při čekání. Když busy konečně dorazily, i nevelkému počtáři muselo být jasné, že na tolik lidí zřejmě nebudou stačit. A tak jsme se začali cpát. Našla jsem místo, na kterém bych mohla setrvat. Vedle mě se tísnila slečna s obrovským kufrem a krabičkou. „Prosím vás,“ koukla na mě, „mohla byste mi tu krabičku podržet?“ „Jasně,“ vzala jsem si ji a bezpečně ji držela na klíně. Asi tam má něco křehkého. Třeba někomu koupila hrníčky. Nebo veze adventní věnec a nechce, aby se poškodil. „Je tam potkan,“ mrkla na mě slečna. Mírně hystericky jsem se zasmála.

Autobus se rozjel. Paní vepředu si povídala s řidičem a ostatní ji přidržovali, aby neupadla. Řidič byl v trepkách a během cesty si vzpomněl, že nechal odemčené dveře od domu. Slečna utěšovala potkana. Do Ostravy jsem dojela s dvouhodinovým zpožděním. Náklady za cestu a vzniklé škody asi třikrát převýšily celkové náklady bez slevy na hračku, kterou bych si bývala mohla nechat poslat domů až ke dveřím.

A proto: kašlete na slevy. Skončíte mokří a s potkanem na klíně.

Další informace