Září: Jdeme do školky

Školka. Každý si na ni pamatuje jinak. Někdo si vybaví kamarády, příjemné paní učitelky a procházky venku, jiný nedokáže zapomenout na nucení ke špenátu a následné nucení ke zvracení, učitelky a la Herodes nebo odpolední spaní, při kterém nikdy neusnul. Prvního září čekala školka i nás. Jak to asi dopadne?

Obklopena řečmi o tom, jak je ta Kristýnka už velká a jak rychle roste (čímž vám lidé chtějí zároveň taktně naznačit, že ani vy nemládnete) jsem dceru připravovala na paní učitelku i ostatní děti a doufala, že ráno při zazvonění budíku obě vstaneme, nasnídáme se, stihneme správnou tramvaj, dojdeme ke školce, obě hlasitě pozdravíme, já odejdu, dítě si pak bude spokojeně hrát s ostatními dětmi, v řízených aktivitách zúročí všechny vědomosti nabyté při domácím kreslení, zpívání, ovládne všechny své svěrače a tak vůbec.

V 6.45 zvoní budík. Dcera radostně vyskočí, do školky se prý těší, a jsem to já, kdo se musí ploužit z postele, zvyklá, že obvykle jsme vstávaly o hodinu později. Kristýnka snídá jogurt a opět, jsem to já, kdo mele pusou naprázdno, protože jsem si včera pro sebe zapomněla snídani koupit. Aspoň se upravím a dceru pěkně obleču, jelikož mě doma učili, že slavnostní příležitosti si žádají slavnostní oblečení. Cestou na tramvaj mě děsí pomyšlení, že Kristýnka nepozdraví, při hrách bude tyran, otloukánek nebo vyvrhel, při zpěvu se zmíní, že její nejoblíbenější píseň je Nohavicova „Ostrava černá“ se slokou „Co bych rano vstaval, od pul šeste robil, budu podnikatěl, kupil sem si mobil“ a ve vhodné chvíli neopomene vzpomenout nějakou vhodnou glosu, například že taťkovi smrdí nohy.

Ve školce nás přivítá milá paní učitelka, které se může říkat teta, Kristýnka zaraženě mlčí a úspěšně odolává mému dloubání do zad. Odevzdá tetě svačinku z domova a nastává problém: jakto, že tetina nektarinka má pecku, zatímco nakrájená Kristýnčina nektarinka pecku nemá? Nechávám řešení problému na povolaných osobách, loučím se a jdu domů. Mám naprosté volno, protože paradoxem naší rodiny je, že zatímco dcera UŽ musí do školky, já mám JEŠTĚ prázdniny.

Ve dvanáct s ostatníma maminkama stepujeme před školkou a čekáme na naše výkvěty. Paní učitelka mě nenápadně poprosí, abych už Kristýnce nedávala ty pěkné kalhoty, protože před čuráním několik minut rozepínala pásek, a pak už jsme venku a je čas na moje dotazy. „Co jste dělali? S kým sis hrála? Jak se děti jmenují?“ „Já ti to neřeknu,“ je dcera tajemná jako hrad v Karpatech. Nepřišla ta obdoba Co bylo ve škole? Nic… nějak brzy? Mírně mě děsí pomyšlení, že kdyby je ve školce trénovali jako protiteroristickou jednotku, nikdy se to nedozvím.

Druhý den probíhá vlastně stejně. Opět nesnídám. Kristýnka se opět těší. Třetí den s kamarádkou špatně odhadneme návaznost tramvají a do školky přibíháme vyzvednout dceru pozdě. Cestou potkáváme maminku s holčičkou, která chodí do stejné třídy jako Kristýnka, a kamarádka kysele poznamenává, že na rozdíl od nás ta maminka určitě pozná na hodinkách. Protože první dojmy se s námi vlečou, je mi jasné, že jsem se zaškatulkovala do kategorie pozdně příchozích matek.

Čtvrtý den si děti začnou předávat rýmu, čehož důkazem je plný koš papírových kapesníků ve třídě. Kristýnka povolí ve své tajemnosti a upejpavě mi sdělí jména některých dětí a to, že při kreslení kreslili obrázek a v tělocvičně cvičili. Pátý den Kristýnka kupodivu rýmu už nemá a cestou ze školky mi tvrdí, že vůbec není unavená. V tramvaji se složí na zem, protože ve stoje u tyčky usne. Šestý den mám nejen rýmu i já. Kašlu, kýchám, škrábe mě v krku, z nosu mi leje a v hlavě mi třeští. Děti prý někdy nesou nástup do školky těžce. Tak se mi ale zdá, že u nás jsem ten nástup do školky zvládla nejhůř já.

Další informace