Příběh obyčejného šílenství

Milý deníčku, stalo se to. Vždycky jsem doufala, že mě to nepotká, ale už asi není zbytí. Je to tady. Nikdy jsem až tak nevěřila tomu, že matky na rodičovské dovolené, zavřené většinou mezi čtyřmi zdmi nebo v parku, které jsou v kontaktu leda se stejně postiženými kamarádkami, blbnou. Asi to ale pravda bude. A došlo i na mě (nebo se píše mně? Škoda, deníčku, že nemáš automatické opravy).

Kupříkladu moje sociální dovednosti. Včera od nás odcházela kamarádka Verča. Když jsme se loučily, ona řekla: „Čau a pozdravuj manžela.“ Kristýnka na to: „Papapa…“ a zamávala ručkou. Kdysi bych kývla hlavou a odpověděla něco ve stylu: „Čus a pozdravuj doma.“ Kde ty časy jsou. Tentokrát jsem taky zamávala a sdělila mírně vyjevené přítelkyni: „Papapapa…“ Kdoví, jestli ještě přijde. Ona je takový poslední mohykán, který mě ještě snáší, ač sám děti nemá.

Nebo moje vědomosti. Tohle pondělí jsem ve škole v hodině angličtiny měla prezentaci odborného tématu. Samozřejmě anglicky. Já, která jsem z ní maturovala a patnáctiminutový pokec před komisí mi nečinil sebemenší problém, já, která jsem lidem opravovala cokoli anglicky psaného, úkoly do školy, summary z diplomek. I teď mi ještě někteří nešťastníci občas napíšou, že potřebují s něčím pomoct. Ubohé duše. Kdyby věděli! Prezentace byla utrpení. Pro mě, která jsem koktala jako mládežník na rande, ještě více pro posluchače, jež měli ve tváři děs, a úplně nejvíc pro naši vyučující, rodilou Kanaďanku. Pak mi dala dvojku. Dvojku! Ta ženská je buď světec, nebo hlušec (říká se tak hluchým, nebo tetřevům? Teď nevím).

Nedávno jsem projela křižovatkou na červenou. Buď mi nedošlo, že tam je křižovatka, nebo mi nedošlo, že se na červenou stojí, to si už nepamatuju.

A dneska to vyvrcholilo. Ráno s Kristýnkou normálně vstaneme, snídáme, všecko v pořádku. Pak mi přijde mail od mamky. Už předmět mailu mě měl varovat. Zní: Výstraha. Copak je hydrometeorologický ústav, aby psala výstrahy? Text mailu je ještě podivnější, ale asi odpovídá mým duševním schopnostem. Prý je povodeň (pravda, něco jsem zaslechla), řeky jsou rozbouřené (zvláštní) a my k nim tudíž nemáme chodit. Ach jo. Za chvíli bude psát maily opačně, Kristýnce, aby se přes den starala o svou neschopnou, mírně labilní matku.

Stavíme si z kos-tiček. Jde to ztuha. Nemám naprosto žádný nápad. Já, která jsem kdysi z lega dokázala postavit vše, Titanikem počínaje, přestupní stanicí pražského metra konče, se teď nezmůžu na nic víc než na tři komíny. I chaloupka na kuří nožce je nad moje síly.

Pak volá kamarád. Je fajn, že si dítě samo hraje. Ale mohlo by mi dojít trochu dřív, že když si hraje prvně s notebookem a pak rtěnkou, nedopadne to nejlépe. V minutách následujících po skončení hovoru se pokouším změnit orientaci monitoru ze stojaté na ležatou a vyčistit ze všeho možného stopy rtěnky. To už je podruhé.

Odpoledne je na programu plavání. Nemůžu najít Kristýnčiny plavky, ačkoli jsem si stoprocentně jistá, že jsem je před chvílí držela v ruce. Po deseti minutách usilovného hledání (ve špajzu, pračce, v záchodové míse) je nacházím ve skříni, o poličku níž, než bývají obvykle. Asi jsem je tam položila, když jsem hledala moje plavky. Ujede nám tramvaj, snad stihneme tu další. Doufám, že jsem sbalila vše. Ve chvíli, kdy zavírám dveře, si vzpomenu, že jsem si nevzala mobil. A tato myšlenka vytěsní tu další, která se mi tlačí do hlavy – a to, že jsem si do zámku nedala klíče. Pak se ozve cvak a já jsem bez klíčů, bez mobilu a s nezamčeným bytem. Následující popis radši vynechám, jen dodám, že o dvě a půl hodiny později se promočená a naštvaná já a promočená a naštvaná Kristýnka (furt leje) setkáváme se suchým a ledově klidným manželem.

Kvečeru jedeme na nákup. Chtěla jsem platit, nemůžu, zapomněla jsem peněženku. Chtěla jsem zajít na poštu vyzvednout balík, nemůžu, v té peněžence mám i občanku. Doma jsem chtěla Kristýnce ohřát mlíčko v mikrovlnce, čekám, ono pořád nic. Nezapnula jsem ji.

Milý deníčku, tak tak doufám, že za chvíli nebudu negramotná.

Další informace