Novinařina, to je dřina

Otravují čtenáři novináře? Otravují novináři čtenáře? A co teprve u takových anket…

Vycházím ze školy. Asi si půjdu koupit něco k jídlu. Minu pár spolužáků a zamířím k okénku s pizzou. Z hloučku před fakultou se oddělí slečna, vytáhne blok, tužku a hurá za mnou! Tak to ne, dneska žádné přemlou­vání, nechci ani T-Mobile, ani VZP, ani nemám zájem o zaručeně nejskvělejší práci. Přidám do kroku, aby mě ne­dohnala. Vypadá to, že je vytrvalá. Přecházím silnici na druhý chodník, snad ji to odradí. Dala se do běhu! Rezig­nuju. Zastaví se u mě.

„Ahoj, můžu se tě na něco zeptat?“ sípe a nahodí úsměv. „Jasně,“ zatvářím se otráveně. „Dělám anketu do student­ského deníku,“ upřesní. No to je ještě horší! Budoucí novi­nářka… S nadšením na mě vybalí anketní otázku a tváří se, jako by mi právě nabídla zlatou cihlu. „Co je to za blbost?“ nechápu. „Takhle se přece nemůžeš ptát! Ta otázka je po­ložena naprosto špatně, nejednoznačně, příliš široce,“ sna­žím se jí vysvětlit. Co je na té novinařině učí? „Na to se vykašli,“ poradí mi, „prostě nad tím tak nehloubej a nor­málně odpověz.“ Nehloubej a odpověz. To je vidět, jaké mají znalosti. „Promyslím si to,“ odpovím kysele. Půl minuty sumíruju jakous takous odpověď. „Máš to?“ zeptá se a před obličej mi strčí černou krabičku. „Počkej, ty mě budeš nahrávat?“ nechápu. „Jistě,“ zatváří se, jako by to byla samozřejmost.

Nadechnu se a půl minuty žbleptám svou subgeniální odpověď. Vypadá to, že je spokojená. Já však ne. „Počkej, řekla jsem to tak divně. Můžu ještě jednou?“ poprosím ji. Z tváře jí pomalu vyprchává ten profi úsměv, zviklat se ale nenechá. „Jasně,“ zabručí a já odpovídám podruhé. Teď už by to šlo. „Tak, tvoje jméno, věk,“ otevře si blok. „Jana, dvaadvacet,“ nadiktuju a mám se k odchodu. Zatváří se zoufale. „Můžu prosit i příjmení? A taky co studuješ a kde bydlíš,“ dělá na mě psí oči. Málem mě porazí. Rodné číslo chtít nebude? Zuřivě jí sdělím zbytek mých naprosto osob­ních údajů a chci konečně zmizet. „Ještě fotku,“ zase se zářivě usměje. Tak a teď toho už mám dost! „Ani nápad!“ naštvu se a definitivně odcházím. Co to jsou za blbé zvyky? Novinářka… Ta holka je úplně mimo!

Stojím před školou a doufám, že konečně narazím na ně­koho, kdo by se hodil jako další respondent. Ty ankety, to je někdy taková otrava… Konečně vychází slečna, která by se mohla hodit. Vypadá to, že má naspěch, ale snad ji za­stavím. Přidává do kroku, dokonce přechází cestu. Asi si chuděra myslí, že se mě jen tak zbaví. Rozběhnu se a rá­zem jsem u ní.

„Ahoj, můžu se tě na něco zeptat?“ usměju se. „Jasně,“ říká nějak otráveně, ale souhlasí, to je hlavní. „Dělám anketu do studentského deníku,“ vysvětlím a přečtu jí otázku. „Co je to za blbost?“ zatváří se podivně. „Takhle se přece nemů­žeš ptát! Ta otázka je položena naprosto špatně, nejedno­značně, příliš široce,“ začne rozkládat rukama. Ti lidi jsou děsní, na všecko musí jít vědecky, vždyť je to normální neformální dotaz! Zase nějaká, co myslí, že snědla veške­rou moudrost. „Na to se vykašli,“ povzbudím ji, „prostě nad tím tak nehloubej a normálně odpověz.“ Vypadá nějak zaraženě. „Promyslím si to,“ tváří se, jako bych jí ukradla bonbón. Je vidět, jak jí to v hlavě šrotuje. Nad čím tak dlouho přemýšlí? „Máš to?“ zeptám se rezignovaně, zapnu diktafon a přistrčím jí ho k puse, aby se eliminovaly šumy. „Počkej, ty mě budeš nahrávat?“ zatváří se zděšeně. „Jistě,“ odpovím sveřepě. Kde to žije? Mám snad vytáh­nout inkoustovou tužku a papír?

Zhluboka se nadechne a sype mi svou odpověď. Mám strach, abych se nezačala smát nahlas. Nad tím přemýšlela půl minuty? To si dělá srandu… Vypadá to, že domluvila. „Počkej, řekla jsem to tak divně. Můžu ještě jednou?“ po­žádá mě. Ještě bude zdržovat, jako bych měla čas celé od­poledne… „Jasně,“ pokrčím rameny a ona to koktá znova, podle mě ještě hůř. Její údaje si radši poznačím do bloku. „Tak, tvoje jméno, věk,“ usměju se. „Jana, dvaadvacet,“ sdělí mi a má se k odchodu. Ach jo. „Můžu prosit i pří­jmení? A taky co studuješ a kde bydlíš,“ snažím se tvářit profesionálně. Řekla bych, že kouká čím dál zuřivěji. Na­štěstí ze sebe přece jen něco vysype. „Ještě fotku,“ sahám pro aparát. „Ani nápad,“ hystericky zvýší hlas a odchází pryč! No to snad ne! To je přece jasné, že u každé ankety je fotka. Ta holka je úplně mimo!

Další informace