Jak jsme byli za hippies

„Jani, nešli byste všichni na karneval v rodinném cen­tru?“ píše mi kamarádka. „Určitě,“ odpověděla jsem a za­jistila nám tak program na jedno úterní odpoledne. Děti v maskách zabaví hodné tety a my dospělí si užijeme chvíle klidu. „Masku by měli mít i dospělí,“ přispěchá ještě s vysvětlením ka­marádka a já začí­nám tušit, že tak jednoduché to nebude…

„Za co by mohla jít Kristýnka?“ ptám se manžela. Bezradně kroutí hlavou. Je mi jasné, že všecky holčičky budou růžové, v lepším případě fialové éterické bytosti nebo princezny. To chce něco jiného, lepšího, nápaditěj­šího! V hlavě mám prázdno, zatímco muž po chvíli navr­huje berušku, opičku, půjčovnu kostýmů nebo myšku z šedé teplákové soupravy a fousků, udělaných oční tuž­kou.

„Nenene, to chce něco jiného,“ uvažuji dál. Až pět dní před karnevalem mě napadne to pravé – půjdeme za hip­pies. V mém případě to nebude až takové náročné a Kris dozdobíme. Manžel účast v hnutí flower power dobro­volně odmítá s tím, že na to nemá tu správnou vizáž.

Z látky vystřihnu červené kytičky a žlutá středová ko­lečka a taky žluté kytičky a červená kolečka. Sešiju je k sobě, našiju na Kristýnčiny šedé tepláčky a moje staré džíny. Já si vezmu batikované tričko s třásněmi, na batolecí žluté tričko použiju trochu sava, aby vyžralo barvu. Do ruky nový bubínek a je to.

První problém se dostaví poměrně záhy. Netuším, kde seženu kus látky. V galanterii? V textilu? V železářství? Zahanbeně píšu kamarádkám na internetové diskusi, pro­tože je mi vyloženě trapné ptát se někoho, kdo mě zná osobně (tak dobře, teď už to víte). „Že by v prodejně s metráží?“ osvětluje mi tyto složitosti kamarádka z Brna a za sdělení připojí asi deset vychechtaných smajlíků. No co, ona zase neví, jak stříhat video, což je k chodu domácnosti a života taky nezbytně nutné.

Na internetu se mi podaří vyhledat nejbližší prodejnu s metráží a mou největší starostí je, jak role látky poneseme zpátky. S Kris se vydávám do města. Po třiceti metrech sebou v růžové kombinézce praští do největší břečky a má z toho hroznou radost. Popadnu ji do náruče, ona si vytře kalhoty a boty do mé světlé bundy a radost máme obě. „Měla byste mít kočárek,“ doporučí mi starší paní a já mám chuť osvětlit jí, jak úžasné je jet s kočárkem nenízko­podlažní tramvají a pak přes město v nánosech sněhu a břečky. To si radši strhám záda nošením a bundu budu mít jako prase. Vida, za prasata jsme mohly jít, a ani bych se nemusela namáhat.

V prodejně s metráží je milá paní. Poprosím ji o metr ze žluté i červené a ona k mému údivu nevytáhne role, ale látku odstřihne a složí ji do úhledného balíčku. Jak jsem vůbec přišla na nějaké role? Aha, asi jak jsme do bytu ku­povali koberec. Ochotné paní prodavačce osvětlím, že se chystám šít kostým na karneval. Je udivena mou šikovností a vychrlí na mě ještě názvy několika nezbytností, které zřejmě používají švadlenky, které bych měla mít a kterým ani za mák nerozumím. Rozhodnu se nerozmazávat, jaký je rozdíl mezi mým a jejím pojetím výrazu „šít kostým na karneval“, rozloučím se a kvapně opouštíme prodejnu.

Na papír si na­kreslím šablonu ky­tičky. „Nic moc,“ zhodnotí manžel a nakreslí svou verzi. Myslím, že si nemají co vyčítat a proto je obě použijeme. Ob­kreslujeme na látku, vystřihuji. Vytahuji jehlu a nitě. „Udělej mi prosím na niti takový ten speciální uzel, já to neumím,“ prosím muže. „Já to taky neumím,“ od­mítá, „vy jste ve škole v rodinné výchově nešili?“ Vzpomínám na naši ro­dinnou výchovu. Spíš bychom v češtině derivovali a v chemii běhali na stadionu, než se v naší rodinné výchově věnovali ručním pracím. Ze speciálních uzlů umím jen dračí smyčku a tak nit uzluju dvěma způsoby, buď oby­čejný uzel na desetkrát, se snahou trefit se aspoň přibližně na stejné místo, nebo nit co nejvíc zašmodrchat a doufat, že se uzel vytvoří sám.

Kytičky a středová kolečka jsou zdárně spojeny. Naší­vám je na tepláčky. Žluté tričko pro Kris stříkám savem. V koupelně to smrdí, jako bychom chtěli celý byt zbavit plísní. Díru na tričku, kde to savo trochu přestřelilo, zaší­vám. Na našívání kytiček na mé džíny už nemám čas ani chuť. Proto vytahuji centrofix na popisování CD a DVD a zvýrazňovače, které mi zbyly od zkouškového, a po dží­nách kreslím. Vytahuju všelijaké dřevěné korálky na krk i ruce. Balím bubínek.

Hotovo. Můžeme vyrazit na náš první karneval. To jsem teda zvědavá.

PS: Můj odhad byl zcela správný. Všecky holčičky byly růžové nebo fialové éterické bytosti či princezny. Vzpo­mínky na karneval pak byly dlouhodobé. Kris se tam na­kazila střevní chřipkou, kterou jsme posléze dostali úplně všichni.

Další informace