You better watch out, you better not cry

Stejně jako je čas zevlovat, je i čas uklízet, řekla jsem si a dala se do třídění papírů. Noviny, které nikdy nikdo nepřečetl, letáky z Tesca, nákupní seznamy, které jsem vždycky zapomněla doma. Vše jsem úhledně balila do tašky a mezitím vysvětlovala Kris, že slupku od banánu sice vyhazujeme, ale ne do papíru a papírové kapesníky jsou ta správná surovina, ale ještě bychom do nich rádi smrkali. Sbalenou tašku jsme daly ke dveřím. Taťka pak papír vynese.

Klika cvakla, dveře letí, táta vchází do dveří. „Co to je?“ kývne na tašku.

„Vynes to k popelnici, třídily jsme s Kristýnkou papír,“ poprosím ho.

Manžel je naštěstí tvor prozíravý. Tašku ještě jednou otevře.

„Už nepotřebuješ anglický slovník?“ ptá se udiveně.

„Potřebuju ho jako sůl,“ ujišťuju ho, „proč?“

„No, žes ho vyhodila,“ vytáhne z naší sběrné tašky knihu, bez které bych byla jako bez ruky. Nevěřím svým očím a přemýšlím, kam se najednou schoval ten chichotající se malý tvor, který tu celý den pobíhal.

„Tohle jsem ti koupil k Vánocům,“ vyčítavě choť vytahuje z tašky určené popelnici i novou toaletní vodu. A od toho dne to je u nás jako v černé díře. Manžel nemůže ráno najít své klíče – Kristýnka je schovala do malého djembe, bubínku, který dostala pod stromeček. Cinkátko k trianglu je v našem nočním stolku a talířky z kuchyňské linky našly svůj domov pod postelí. Umění není mít doma pořádek, umění je vyznat se v tomhle!

Večer se snažím zapamatovat si aspoň v hrubých rysech Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Sedím zavřená v pokoji a chce se mi strašně spát. Manžel trůní u mého notebooku v kuchyni a kultury lačné dítě (víte, že na kulturní vyžití máte podle Paktu nepopiratelné právo?) stále mačká nohu plyšovému sobovi. Sob pokaždé spustí vánoční odrhovačku Santa Claus is coming to town. Poněkud depresivní, vzhledem k tomu, že je po dvacátém lednu a dalších Vánoc se hned tak nedočkáme. Po asi třicátém přehrání začínám další dokument, Chartu OSN, vidět v rudých barvách. „To snad není pravda! Umlč toho soba!“ řvu do kuchyně. Ozve se: „You better watch out, you better not cry,“ pak ticho, protestní gradující žvatlání a v odpověď mi manžel zavolá vyčítavě: „Ale sobík hraje tač!“ Ticho je ještě asi pět vteřin a pak nevěřícně slyším: „You better watch out, you better not cry...“ Začínám přemýšlet, jestli aspoň oba dva dáme ještě dohromady inteligenci jednoho člověka. Zítra ze soba definitivně vyndám baterky. Musíme šetřit.

Další informace