Neodbytné, nenechavé, nesourodé, náročné a nevzdávající se

Většina rodičů se těší na dobu, až se z miminka stane batole a „konečně s ním bude nějaká sranda“. Sranda je, to se nedá popřít. Batole se vyznačuje charakteristikou pěti N: neodbytné, nenechavé, nesourodé, náročné a nevzdávající se.

Ráno už Kristýnka nasadila těžší kalibr, když vidí, že se neprobouzím. Šťourání v různých mých dutinách nezabírá a brýle jsou schovány. (Tento týden jdu k optikovi. Okuláry dosáhly havarijního stavu.) Bez váhání vleze do naší postele a začne si sundávat plínku. Zatím to funguje, vyskakuju rovnýma nohama.

Získala jsem rovněž malou pomocnici v domácnosti, kvůli které bych ale zároveň potřebovala dvě další skutečné pomocnice. Kristýnka vidí, jak dávám věci do pračky. O den později, ve snaze co nejvíc mi pomoct, také dává věci do pračky a já pak z koupelny vynáším páry bot, prupisky a hračky. Vidí mě, že věším prádlo na sušák, běhá po bytě a další mi podává. Končí to tak, že na sušák v roztržitosti věším suché prádlo a do šuplíku schovávám mokré. Sleduje, jak vytírám podlahu. Také vytírá. Bílým čistým bavlněným kapesníkem. Úžasné bude, až začne „vařit“.

Bavíme se ale i jinak než jen prací v domácnosti. Nedávno jsem se rozhodla, že se vrátím ke své skvělé kariéře klávesisty, a tak jsem oprášila nástroj značky Casio, kterou sice hudebníci moc rádi nemají, ale na moje domácí žvejkání stačí. Vytáhla jsem i balík not. Kristýnku klávesy nesmírně potěšily. Naučila se do nich bušit nejen jako rockový hudebník v posledním tažení, ale umí přepínat i rytmus, styly a nástroje. Husí kůži ve mně zejména vyvolávaly vysoké, dlouho znějící dvojité disharmonické septakordy hrané na saxofon. Po tom, co zasloužilé Casio nestačilo odolat nájezdům vrčícího batolete a definitivně přestalo reagovat na jakýkoli dotek, jsem ho opět odsoudila k dlouholeté letargii.

Na internetu jsem našla návod na domácí plastelínu. Není to fajn, modelovat si? Vytahala jsem potřebné ingredience a za půl hodiny byla plastelína hotová. Zase jsem se přepočítala. Kristýnce připadala odporná a štítila se jí byť jen dotknout. Tak je tomu dodnes. Hrouda plastelíny leží na zem, obalená nějakými těmi drobky a my s manželem po večerech modelujeme pizzu (z hladu), zvířátka (o které není zájem) nebo geometrické tvary (každý máme nějaké úchylky).

Velmi užitečné jsou rovněž i prstové barvy. Jdou vyprat z oblečení, s trochou snahy lezou dolů i z kůže a jsou nechutné, aby je nikdo nejedl. (Jsou příšerně hořké. Nedávno jsem neodolala.) Rozložila jsem na zem zbytky časopisu, který jsem si kdysi chtěla přečíst a slavnostně vyndala modrou, žlutou, červenou a zelenou. Kristýnka si v zelené obalila ruku, papíru si nevšimla a kápla na koberec. Pak poplácala ikeácký tunel a já psychicky nevydržela a odnesla batole i barvy do koupelny. Ve vaně jsem z Kris svlíkla veškeré oblečení a ráchání v barvách mohlo začít. Dávání koupelny do původního stavu pak zabralo třikrát víc času, než celá akce včetně přemýšlení o tomto poťouchlém nápadu.

Ještě lepší jsou akce s kamarádkou a jejím chlapečkem, který je sice o kousek starší než Kristýnka, zato ve společných plánech si nemají co vyčítat. Onehdá jsme šly po ulici a s kamarádkou plánovaly, co asi budeme dělat večer. Nápadně často se v hovoru objevovaly slova jako: nohy nahoru, pěkná kniha, ať se chvíli stará i manžel nebo napustím si vanu. Poté, co se děti náruživě objaly a plácly sebou do rozbahněné kaluže, bylo nám jasné, že „napustím si vanu“ se mění na „napustím si vanu, abych všecko vyprala“ a místo „pěkná kniha“ se bude konat „pěkně vyprané oblečení s použitím aktivního kyslíku.“ Kristýnka byla špinavá celá včetně obličeje, já rovněž, protože při nesení se do mě částečně vytřela a poprvé v životě jsem měla dojem, že v tramvaji bezvadně ladím k vedle sedícímu bezdomovci.

Ale aspoň je nějaká sranda i během pošmourných listopadových dnů. Hezký podzim (nebo zimu?)!!!

Další informace