To víš, Álojz, kríííze!!!

Tak došlo i na nás. Důsledky ekonomické krize, tedy spíš recese, jak říkají ekonomové (zní to líp), se vplížily i do našeho 1+1. Po některých kamarádech, příbuzných a známých přišel o práci i můj muž. A tak jsme se s Kristýnkou rozhodly, že místo nadávání na hypotéky, Obamy, podpory, Kalousky a úřady práce pomůžeme taťkovi najít nový džob.

„Janko, příště volím komunisty,“ vpouštím do bytu našeho dlouholetého kamaráda Mirka. „Cože?“ směju se. Mirek je bez práce už přes půl roku. Svou náladou momentálně připomíná těhotnou ženu, protože jeho myšlení je za pár minut už zase silně pravicové. Po tom, co asi půl hodiny mluví a já řeknu dvě slova, odchází domů, aby rozeslal další várku svého životopisu. Počítaje odbyt, určitě by předčil otřepané prezentace, nekonečně kolující internetem.

Mě tvorba choťova životopisu teprve čeká. Blahořečím dnešní době, ve které už nemusíme psát o dělnickém původu rodičů. Do chvíle, kdy se mi rozjedou řádky a sloupce a strukturovaný životopis dostane lehce avantgardní ráz. Až jednou budu dělat svůj životopis, počítačovou gramotnost ve schopnostech určitě neuvedu.

Večer trávíme hledáním mužova maturitního vysvědčení a přesným názvem studijního programu na vysoké škole. I praxe mi působí jisté starosti. Zvlášť první práce, v níž se drahý realizoval půl roku, než šla firma tak nějak ke dnu. Název zaměstnání? Asistent stavby. Popis zaměstnání?

„Cos tam přesně dělal?“ volám do kuchyně.

„Co jsem tam dělal? Stěhoval archiv, nudil se, utíral prach,“ potěší mě odpověď.

„To tam přece nemůžu napsat,“ děsím se, „cos tam měl dělat?“

„Měl jsem tam být asistentem na stavbě,“ krčí rameny.

„No a co si pod tím mám představit?“ durdím se.

„No to fakt nevím,“ břinkne někdo kuchyni skleničkou, „já tam utíral prach!“

Končím s popisem zaměstnání a z taktických důvodů nepíšu raději nic. Nadchází další dilema – lze němčinu der di das psí ocas považovat za aktivní a člověka, který because přečte jako bečos, za lehce pokročilého v angličtině? Nebude jazyková znalost „čeština – aktivní“ působit v životopise lehce úsměvně?

Zvoní zase Mirek. „Pojedem do Prahy, najmeme si společně byt!“ „Hmm,“ připustím a muž se zaškaredí, že víc než jedno „hele, vyyď“ denně mu působí srdeční slabost. „Tak tohle si pověsíme k záchodu,“ vytahuju obrovský plakát Simpsnů a věnuji ho jako dárek Mirkovi k narozeninám. Mirek se potěší a odchází domů, aby vytvořil seznam, kdo kdy bude mýt nádobí.

Rozesíláme první dávku mužova životopisu a současně ho vystavujeme na všechny možné pracovní portály. Čekání na mail nebo telefonát mi pak připomíná začátky našeho vztahu, kdy jsem si mobil nosila i do koupelny a mail aktualizovala co minutu, co když On zavolá nebo napíše. A jednoho dne… Opravdu zvoní telefon! Neznámé číslo. To bude ono – čeká nás zářivá budoucnost! Choť s očekáváním přijímá hovor. „Ano, to jsem já… ano, hledám práci. Ne, to asi ne… opravdu bych nechtěl chodit po bytech a nabízet vaše produkty. Nashledanou… ne… jistě, nashledanou. Ne… určitě ne… promiňte, musím jít,“ praští s telefonem.

„Neboj, něco se najde,“ vysílám ho na procházku s kočárkem. Dnes prohledám přímo stránky firem na internetu. Počet nalezených: 1997. Každou musím otevřít a zjistit, jestli přímo na webu neinzerují volná místa. Po několika hodinách mě začíná divně štípat v očích a můj organismus je dokonale přizpůsoben: tupě zírám, klikám, a vždycky, když vidím slovo kariéra nebo volná místa, zamrazí mě v zádech.

Mezitím mi Mirek posílá svůj motivační dopis. Po jeho přečtení člověk pochybuje, jak vůbec někdo může bez Mirka existovat. Ti zaměstnavatelé jsou tak nevděční!

Zbývá mi poslední firma. Zvoní kamarádka Verča. „Jejda, co se ti stalo,“ spráskne ruce, když mě vidí, „jsi nemocná?“ „Cože?“ divím se a jdu k zrcadlu. Opravdu, vypadám jako angorský králík. Nicméně úkol je splněn. Našla jsem firmy, které mají volná místa. Posíláme obligátní životopis. Dvě firmy se ozývají. Muž se chystá na pohovor.

„Vyřiď Jarkovi, že na pohovor nemůže jít jen tak,“ nabádá mě mamka, „hlavně ať si vezme… tedy nebere kostkovanou sukni. Chci říct svetr.“ „Vyřídím mu to,“ uchechtávám se.

Tak uvidíme. Třeba s tou sukní zítra zapůsobí.

Další informace