Letní pohoda s máslem na hlavě

Říkávala jsem si, jak by bylo fajn mít samostatné mimčo. Během semestru by mi to neskutečně pomohlo. Bude si pěkně sedět a prohlídne leporelo s obrázky Josefa Lady. Nebo si postaví něco z kostiček. Za chvíli bude Kristýnce rok. A já si s uspokojením říkám: povedlo se. Jenže…

Ano, je samostatná, ale leporelo leží v koutě. Potřebuje stále něco objevovat, ničit a průzkumničit. I internet explorer by se od ní měl co učit.

Jednou ráno, ačkoli byly už prázdniny, jsem naléhavě potřebovala něco vyřídit. Plánovala jsem, že vstaneme tak v devět (žádná křeč, stát mi přece proplácí dovolenou!) a já si vyřídím maily. Ne. Kris trvala na časném vstávání. Jakto, že má tak malou spánkovou potřebu? Plížila jsem se do koupelny. Hlášky o leknutí se vlastního odrazu v zrcadle psát nebudu, říká to každý. Srandisti! Zažili jste situaci, kdy se do zrcadla radši vůbec nedíváte? Oškubané pometlo si dovedu představit poměrně přesně, nemusím se ještě zkoumat.

Tupě jsem zapla počítač. Kristýnka si mě vůbec nevšímala a vlezla pod počítačový stůl. Tam asi po sto tisící shodila ten nesmysl, jak se do něho staví pevná linka (vidíte, jak úžasnou mám slovní zásobu?). Koho napadlo mít to zrovna na takovém místě? Kdybyste k nám někdy chtěli volat na pevnou, ani to nezkoušejte, dávno ji nepoužíváme. Stejně pochybuju, že po tolika destruktivních náletech vůbec funguje. Pak odkvačila do pokoje, kam nevidím a já si říkala, jak si krásně hraje a jak mi to jde všecko od ruky. Když se mi ticho zdálo moc podezřelé, naběhla jsem na místo činu. Krab se zrcátkem i pískací knížečka byly kdovíkde. Zato z roz­cupovaného liberalistického po­hledu na mezinárodní vztahy už se ke státnicím asi moc nenaučím. Kdyby to viděl doktor Suchý… Kdo tu krabici dal tak nízko?

Zandala jsem ji zpátky a vyndala zástupy plyšáků. A zase bylo ticho. V mailu jsem roztržitě napsala „pěkní den“ a navíc ho odeslala jinému člověku. Nájezd mého miminka tentokrát odnesla stolní hra Česko. Smůla. Ode dneška za správnou odpověď nebudeme dostávat kartičky.

Psychicky jsem nevydržela a vzala malou na klín. Ještě před rokem bych takové matky pranýřovala. Nechat tak malé děti koukat do počítače! Kam ten dnešní svět spěje!

Jednou rukou se psaní všemi deseti ovládá těžko. Zatímco jsem upřeně civěla do monitoru, Kristýnka objevila na stole máslo, které jsem si před chvíli mazala na chleba. Popadla ho, po chvíli roztopila a pak rozmazala po stole. Je normální, že jsem si toho všimla, až když byl stůl značně znehodnocen? Pak chtěla zřejmě vlézt do trouby nebo mi tu pustit plyn, ale to už jsem naštěstí byla hotová a plná optimismu, i když jsem našla další roztopené máslo na Kristýnčině hlavě. Jsou přece prázdniny! Přečtu si s malou knížku, můžeme si zajet na procházku někam dál než jen do parku a pak třeba upeču hruškový koláč…

Vytáhla jsem leporelo, že jí něco zaveršuju, obvykle to je výsada mého manžela, teď si to užijeme my dvě. Nedostala jsem se ani ke druhé sloce, Kris mi leporelo zabavila, párkrát s ním máchla o stěnu, strčila ho do pusy a odlezla pryč. Tak nic.

Vytáhla jsem ven kamarádku a všechny jsme se šly projít do jedné z o­stravských přírodních památek. Naslibovala jsem chládek lesa, zvířátka a klid. Zvířátka byla reprezentována rojem komárů, který se na nás vrhnul asi po minutě v chráněném území, jehož bezmála polovinu tvořil mokřad. Utíkaly jsme zpátky do asfaltovo-betonového světa a naše další cesta vedla do lékárny pro chladivou mast. Kupodivu šel všechen hmyz na mě. Kamarádka a Kristýnka neměly ani štípanec. Já jich utržila asi dva tucty a v lese jsme strávily celkem asi deset minut.

Odpoledne jsem našla výborný recept na ještě lepší francouzský hruškový koláč. Upečeme ho taťkovi. Po ani ne polovině doby pečení, uvedené v receptu, jsem vytáhla koláč ostravský. Dole černé uhlí, nahoře popílek. Recept zašlu na vyžádání.

Tak Vám přejeme pěkné léto!

Další informace