Šup hlavičku pod vodičku

Plavání kojenců je prý v dnešní době IN, maminky, co s dětmi neplavou, jsou OUT. Tohle jsem se dozvěděla asi před týdnem. Ulevilo se mi, že aspoň v něčem jsem in, a zvedlo mi to náladu na celý týden dopředu. Jak málo stačí k vyžití maminek na rodičovské dovolené… Být IN, to je ono...

Je středa a nás čeká asi patnáctá lekce plavání. Snažím se zabalit batoh podle příručky dobrého turisty a táborníka. Jídlo na cestu a prádlo nahoru, sekerku dospod. Jako vždy máme zpoždění. Kristýnku v nosítku si nahodím na sebe dopředu, batoh dozadu. Vybíháme z domu. Já zapomněla, v kolik jede tramvaj. Dítě zapomnělo šátek (dobře, zapomněla jsem dát dítěti šátek). Kris v nosítku radostně poskakuje, slintá mi po triku a vyzkouší svých osm zubů na mé kůži. „Ááááááá,“ zařvu na celé kolo. Chodci se otáčejí.

Na náměstí Republiky se opakuje známá situace. Jedenáctka, směr Zábřeh, mizí v dáli. Ostravské mhd, které jezdí načas, nebo spíš dříve než později, je pro mě jedna z největších tragédií současnosti.

Čekáme dalších deset minut na šťastné číslo jedenáct. Čiperně vyhopkám do staré T3, která zase jede dřív. Okamžitě se zvedne mladík, dáma středního věku i dědeček, aby mě pustili sednout. Tak já to nechápu, před rokem, kdy jsem měla panděro, mě zásadně nepustil sednout nikdo. To asi existovalo riziko, že mám pod tričkem polštář, teďka už mi náklad nikdo upřít nemůže.

Kristýnka si jako vždy vybere oběť – tentokrát starší paní, sedící za námi. Výská na ni, směje se, schová za mě a pak udělá kuk… Tentokrát se trefila, paní je přátelská. Její komunikace s kolegyní, sedící vedle, posléze vypadá takto: „Tak jsem jí řekla, ať jde do Ostravy, no ty ši pěkná holčička, co bude dělat ve Frýdku, že, kuk!, ale ona tam má ten byt, takový smíšek, ťuťuťu, to zas chápu, že se jí nechce ty sluníčko, kuk!“

Na městském stadionu jsme asi za dvacet minut. V šatně už se shlukují další maminky. Kristýnka stíhačkuje mezi nimi, jedné sebere klíče od skříňky, další krém. To ostravské prostředí na ni začíná nějak zhoubně působit.

Obě, už v plavkách, jdeme k bazénku, kde končí předešlá lekce. Kris při pohledu na bazén radostně máchá rukama, hlasitě se směje a pak mě počurá.

Opět mám dilema, zda si sundat brýle nebo ne. Když si je nesundám, budu je mít naprosto zlité, ale možná něco uvidím, když si je sundám, existuje nebezpečí, že při nějakých skupinových aktivitách popadnu jiné dítě nebo gumovou panenku a ani si toho nevšimnu. Vítězí varianta A.

Začíná se jako obvykle cákáním (ty instruktorky ji v tom ještě podporujou!), protahováním, šup hlavičku pod vodičku, následuje lovení hraček, které můj aktivní kojenec kouše a odmítá vydat, vše za doprovodu básniček, z nichž si za celé čtyři měsíce pamatuji jen: „Já jsem malý šroubeček, vyvrtám si vroubeček, já jsem malý šroubek, vyvrtám si vroubek.“

Po plavání se jdeme na chvíli vyhřát do sauny. Nahlas si postesknu, že jsem zapomněla krém, a jedna maminka mi ochotně zapůjčuje svůj olejíček. Protože ho nepoužívám, jsem trochu gramlavá a Kristýnka vypadá jak vytažená z friťáku.

S mokrými vlasy jako rousňák, fleky na brýlích a nákladem vpředu i vzadu mířím k zastávce. Jsem naprosto zdrchaná, to plavání mě maximálně unavuje. Ne tak dítě – v tramvaji je opět velmi aktivní. Stojíme na zadní plošině. „Vzíííííííuuuum,“ nadšeně komentuje Kris dění venku. „Co? Nějaká motorka,“ začnou se rozhlížet puberťáci vedle. „Kde, kde, co?“ přidává se další. „Vzíííííííííííuuuuuum,“ opakuje Kris. „To dělá to miminko,“ nechápavě komentuje jeden z nich a všichni se na mě naštvaně dívají. No můžu já za to?

Doma bych sebou nejradši plácla do postele. Jenže to by tady někdo převrátil byt vzhůru nohama. Holt… smůla. Naštěstí čas, kdy dítě snad usne, se blíží. Do desíti večer zbývá jen osm hodin. To je chvilka, ne?

Další informace