Půlroční torpédo

Sedím na vaně a pomalu si vytlačuji do úst zubní pastu Perlička. Sice je primárně na dceřiny zuby, ale chodím ji tajně ujídat. Syntetická jahoda není špatná příchuť. Je večer a tohle je moje zhruba první volná pětiminutovka. Kde jsou ty časy spícího miminka, které člověk někam položil a ono tam zůstalo další tři hodiny v nezměněné podobě…

Zvažuji stížnost na různé maminkovské časopisy. Nedávno v Betynce psali, že tak devátý měsíc je ve znamení pohybu… Babizny jedny, a já si říkala, kolik mám ještě času! Chtělo by to pozvat k nám domů paní redaktorku a předvést jí naši sedmiměsíční F-16 Kristýnku, která začala lézt tak před měsícem. Zkuste vysvětlit kojenci, že na hraní je hrací deka, chrastící kroužek a plyšový krab. Kristýnku nejvíce zajímají kabely, plynové topení, odpadkový koš a veškerá technika. Chtělo by to tedy notebook bez kabelů, odpadkový koš zabudovaný ve skříni, jiné topení a akustickou baskytaru. Číslo mého účtu na vyžádání zašlu. A vůbec, uvažuji o koupi bytu, ještě lépe holobytu, a úplně nejlépe holobytu bez omítek, elektřiny, vody a plynu, ne kvůli finanční krizi, ale protože by nám zřejmě vyhovoval nejlépe. Sadističtí přátelé se smějí, že bude ještě hůř, ale mě to bohatě stačí již teď. A tak běhám, shýbám se, lovím, odsunuji, odnáším, vysvětluji, lamentuji, hrozím se, a ona se usmívá… Ne, nahlas se chechtá a cení zuby a mé působení jde stranou, protože místo vážného výrazu prskám smíchy.

Ale je to roztomilé. V rámci využití bychom jí mohli na ruce a kolínka namontovat kartáčky a tudíž se obejít bez hadrů, kýblů i vysavače. Zbývá vysvětlit babičkám a dědečkům, že odteď musí před naší návštěvou veškeré ubrusy, dečky, vázy, kytičky, sošky, ozdůbky a rámečky pryč. Nadchází éra pozvracených koberců a okousaných stolů. S šestým měsícem se pojí i další změna. Nejen chudák manžel, ale nyní i chudák dítě čelí mému kuchařskému neumu.

První den jsme Kiku posadili do autosedačky, protože sedět ještě na(ne)štěstí nezvládá, pečlivě ji navlékli do bryndáku typu pláštěnka (vřele doporučuji) a přiblížili se s mističkou a mrkvičkou. Tomu vlastně předcházela pečlivá příprava, mrkev jsme koupili, donesli, oškrábali, nakrájeli, povařili, rozmačkali, přidali trochu nejlepšího oleje, vychladili, a zjistili, že jsou v ní velké kusy. Pak jsme ještě povařili, rozmixovali, rozmačkali, ale kousky tam byly stále. To musí zvládnout, již má zuby, ne?

První sousto si Kristi nechala vložit do pusy, zatvářila se naprosto zhnuseně (připomněla mi moji babičku, když jsme jí, zvyklé na vepřo knedlo, nabízeli maso na indonéský způsob), a soustředila se na to, aby veškerou mrkev dostala z pusy pryč. Prskala, plivala, plynule vypouštěla. K ničemu dalšímu jsme ji nepřemluvili. Další sousta se do ní podařilo vpravit víceméně náhodou, když už, začala se dusit. Pak se jí podařilo uzmout lžičku, ozdobit nás oranžovou a trochu popatlat i nápis WARNING na autosedačce.

Další dny se to postupně zlepšovalo, především proto, že jsme servírovali kupované příkrmy. Až předevčírem jsme se ji zase odhodlali přelstít. Mrkvička s bramborem, připravená tatínkem zmizla v jejích útrobách rychlostí blesku. Další den, to stejné jídlo, připravené mnou, bylo rozpatláno široko daleko. Tak já nevím, je to se mnou tak špatné?

A teď mě omluvte. Jdu psát do té Betynky.

Další informace